Muž se zlatou maskou 20.

3. října 2018 v 19:44 | Extasy |  Muž se zlatou maskou



Leila Lambertová už na syna čekala před domem. Připojila se k ní i Anabelle. Jeremy bohužel nevydržel a šel spát. Agent Hang Adama ještě v autě upozornil na to, že bude muset později sepsat výpověď. Dům zrovna opouštěli další pracovníci FBI se svým technickým vybavením, takže jim Adam pouze mávl na pozdrav, než ho do své náruče přijala slzy potlačující matka.
"Bože, měla jsem o tebe takový strach. Je mi to moc líto, zlato!" chlácholila ho jemným mluvením a hlazením po zádech. Adam se odtáhl a zavrtěl hlavou.
"Nešlo to jinak," toužil se ospravedlnit. I Leila přidala záporný posunek a znovu ho objala.
"Já vím, Adame a Tommy to určitě pochopí."

Anabelle postávala v pozadí a napjatě sledovala dojemné rodinné shledání. Též byla ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo, ale dokázala si i představit, jak na obrázek Nolana v ředitelově náruči zareagoval Tommy. Byl citlivý, tohle si možná Lambert neuvědomoval, nebo ano a vnitřně z konfrontující situace trpěl, těžko říct. Každopádně v tom Bell viděla větší problém, než jak ho stručně interpretovala paní Lambertová. Obávala se totiž, že Tommy to pochopí až moc a upne se k výčitkám, co musel Adam podstoupit. Znala svého kamaráda moc dobře na to, aby o něm mohla ještě pochybovat.
"Měla bych jít za Tommym. Neříkal Hang, jestli už ho dovezli domů?" optala se Anabelle muže a ženy před sebou. Leila pustila syna a přikývla.
"Ano, už by měl být doma," odvětil Adam zamračeně. I on za ním chtěl okamžitě jít a nelíbilo se mu, že tohle privilegium připadlo Anabelle, i když osobně proti ní samozřejmě nic neměl, jenže dokázal by se mu teď podívat do očí? Tommy potřeboval vychladnout, odpočinout si, vyspat se, protože zítra se na nepříjemný zážitek jistě bude dívat o něco optimističtěji. Nebo alespoň ne tak, jako kdyby se mu právě zhroutil svět. Čím více Adam přemýšlel nad Tommyho posledním pohledem, byl si jistější, že přesně to v jeho prázdných očích viděl. Ztrátu naděje a obrovský smutek. Byl rozhodnutý hned ráno za Tommym dojít a všechno si vyříkat. A Anabelle by mu mohla pomoci.

"Můžeš mu prosím říct, že mě to mrzí? A že bych ho chtěl hned ráno navštívit?" požádal kamarádku. Žena přikývla a pousmála se.
"Dejte tomu čas, pane řediteli. Tommy je silnější, než si sám myslí, srovná se s tím," ujistila ho. Pak ty dva opustila.

*

Bellino klepání na dveře trvalo možná dvě minuty. Nehodlala se vzdát, i když to znamenalo, že kamaráda možná probudí. Chtěla ho vidět a přesvědčit se, že je v pořádku, po tom, co se stalo. Tommy opravdu otevřel rozespalý, ale na tváři měl obtisk dekoračního polštáře, co mu Anabelle dala před pár lety jako dárek na pohovku před televizí, takže očividně neusnul dobrovolně a ještě ne v posteli.
"Bell?" vypadal překvapeně. Copak předpokládal, že se na něj všichni vykašlou? Právě ho jeden maniak unesl a držel v zajetí skoro celý den a muž, který se mu líbil, si to musel s tím maniakem na povel rozdat.
"To koukáš, co? Že jsem se za tebou zastavila. Jsi normální?" vyčinila mu už při průchodu dveřmi. Tommy za ní pomalu běžel, jak hnala, když mířila do jeho obývacího pokoje.
"Jak to myslíš?" ptal se nechápavě. Anabelle se zastavila a dala si ruce v bok.
"Jak co myslím? Zažiješ takové dobrodružství a pak děláš, jakože se nic nestalo? Chci všechno slyšet a chci vidět, že jsi v pořádku. Dokážeš si vůbec představit, jaký jsem o tebe měla strach? A mohl bys v takových případech laskavě brát telefony? Snažím se ti dovolat už hodinu a vím, že minimálně hodinu jsi doma. Tohle se nedělá, kamaráde!" kárala ho. Tommy též nasazoval k přednášce, Bell to poznala podle zamračených vrásek mezi obočím, ale z nějakého důvodu si to na poslední chvíli rozmyslel. Řekl jen: "Promiň," než si šel sednout k jídelnímu stolu, kde stála otevřená plechovka s fantou. Tommy se napil a povzdechl si.

"Momentálně chci jen spát, Bell. Kéž by to šlo aspoň na rok, to bych snad na všechno mohl zapomenout…" uvažoval. Kamarádka k němu došla a pohladila ho po rameni.
"Muselo to být strašný. Je mi to moc líto. Že to ten idiot dotáhl takhle daleko," zabručela naštvaně.
"Měl jsem čas přemýšlet, tak jsem se pořád sám sebe dokola ptal, jak dlouho už to plánoval a co jsem mu provedl tak strašného, že jeho volba padla na mě. Ředitel by se obětoval pro kohokoliv…"
"Skoro to zní jako výčitka," napadlo Anabelle. Tommy se po kamarádce ohlédl a přivřel oči.
"Fakt si to myslíš? Že mu to budu vyčítat?" zabručel dotčeně. Bell se posadila vedle něj a opřela si jeden loket o desku stolu. Pochopila, že Tommy je v první řadě pořádně zmatený, čemuž se nikdo nemohl divit.
"Dokážu si představit, co jsi viděl. Muže, kterého máš víc než rád, možná ho i miluješ, nahého, jako objímá jiného. Jsi dobrý člověk, Tommy, ale takové věci nemůžeš dopředu předvídat, aby ses na ně připravil a ani tvoje klidná, dobrácká povaha se sem tam nevyhne nějakému tomu konfliktu. Žárlivost je docela normální lidská záležitost a bylo by hodně divné, kdybys ji necítil. Třebaže důvody k ní jste ty i ředitel nemohli ovlivnit," vysvětlila mu Anabelle.

"Já… jsem víc naštvaný na sebe," připustil Tommy. Kamarádka se prudce nadechla, ale snažila se to rychle zakrýt jemným zívnutím. Přesně jak předpokládala. Nakonec to bude Tommy, kdo v jejich vztahu udělá vítr a největší poprask. Protože blondýn nikdy nechtěl být nikomu nic dlužný. Protože se vždycky spoléhal na sebe, aby druhé neotravoval. Jeho dokonalý svět v bublině soběstačnosti dostal za posledních dvacet čtyři hodin pořádně na frak. A samozřejmě završení celé situace v motelu bylo pověstnou, ovšem pěkně kyselou třešničkou. Jestli Tommy někdy přizná sám sobě, že nic jiného dělat nešlo a ani v jeho silách to prostě nebylo, stane se asi zázrak, napadlo Anabelle.
"Protože jsi idiot," zakroutila kamarádka očima. Tommy jen otevřel překvapením ústa. "Co ti na to mám říct jiného? Normálnější by bylo, kdyby ses zlobil na ředitele, protože lidi se vždycky v prvopočátku chovají trochu nelogicky a nespravedlivě, než se jim to rozleží v hlavě, ale ne, ty sis rovnou usmyslel, že budeš nesnášet sebe za to, co musel Lambert udělat…."
"Tak to není!" zaprotestoval Tommy.
"A jak to je?" vyzvala ho kamarádka rázně. "Řekni mi jedno, sejdeš se s ním zítra? Chce za tebou hned ráno přijít. Nebude to tedy problém, že?" naléhala.
"To nejde," vyhrkl Tommy a při tom se i postavil. Když náhle odpochodoval do kuchyně, Anabelle věděla, že musí za ním, protože sám od sebe by se zaručeně nevrátil.

"Proč byste se nemohli vidět, když se tedy nic nestalo? Nic mu nezazlíváš, bereš to racionálně, víš, že to jinak udělat nešlo… kde je pak problém?" dorážela Anabelle čím dál tvrději. Tommy, který stál u dřezu, v ruce držíc hrneček na kávu, ji proklál pohledem plným bolesti. Nádoba pak upadla do umyvadla, ale naštěstí se nerozbila a Tommy se natočil ke kamarádce čelem.
"Tak jo, máš pravdu. Ten pocit je strašný, bolí to! A přitom stačilo jediné. Odmítnout Adama. Nenastoupit do jeho auta… nestrávit s ním noc… nedělat ze sebe na párty hrdinu… Chápeš? On neudělal vůbec nic špatného a i tak to odnesl víc než já. Když to tak vezmu, mně se vlastně vůbec nic nestalo, jen mě drželi pár hodin v nějaké díře. Ale kdyby se se mnou nezapletl, dnešek by vypadal úplně jinak. Já bych byl doma, ty taky a ředitel… kdo ví, ale bylo by mi to jedno…"
"Přestaň s tím, Tommy. Přeháníš to. Chovat se všichni podle tvého bezpečného vzorce, tak už dávno umřou nudou. Tys poznal úžasného chlapa, který kvůli tobě nespal, vybral kus svého konta a ne jednou měl na krajíčku. A chceš to sám sobě vyčítat, nebo to dokonce brát jako dluh? Přece musíš sám slyšet, jak divně to zní."
"Už dost, Bell, opravdu jsem hrozně unavený," utnul ji Tommy zvednutou rukou. Poté se odebral zpět do hlavního pokoje. Než došel k vchodovým dveřím, Anabelle se ještě několikrát pokusila o promlouvání do duše, ale pokaždé ji Tommy nějak přerušil, nebo zarazil.

Nechtěl to teď poslouchat. Netoužil po přednáškách, po pitvání něčeho, co už se stalo a nešlo změnit. Ano, zamiloval se do ředitele a to ve velice krátké době, ale i tak tahle doba měla být idylická, ne adrenalinová záležitost ve stylu jízdy autem bez brzd v horských serpentinách.
"Bude se mě ptát, jak jsem pochodila. Neizoluj se od nás, Tommy," žadonila zoufale ještě na chodbě.
"Neizoluju se. Chci se vyspat. Sama jsi to řekla, zažil jsem dost náročné dobrodružství a pak musím ještě poslouchat nějaká moudra!" okřikl ji a pak přibouchl dveře před nosem. O vteřinu později mu to samozřejmě začalo být líto, tak rychle otevřel, ale to už Anabelle mířila ke dveřím.
"Bell," zavolal na ni. Zastavila se, ale neotočila. "Promiň, zítra se ti ozvu," řekl nadějně. Doufal, že to kamarádka nebude brát tak tragicky. Bell přikývla a rozešla se ke dveřím. Víc Tommy ani nečekal.

Když se vrátil do bytu, zkusil znovu usnout na pohovce před televizí. Většinou mu pomáhaly tiché zvuky, jako mluvení při zprávách, nebo i filmy, kde neprobíhaly akční scény, ale teď už znovu zabrat nedokázal. Převaloval se z jednoho boku na druhý a hlava ho bolela, jak se mu ten myšmaš myšlenek do ní nemohl vejít. O půl hodiny později si znovu vysvítil zprávu od Adama a stejně, jako když ji četl poprvé, se mu opět do očí nahrnuly slzy.
Nezasloužil si takového muže. Bylo mu ukradené, co viděl, v tu chvíli chtěl maximálně urazit ruce Nolanovi, ale jinak velmi dobře chápal, že to musel ředitel udělat. Možná ho neznal dlouho, ale od samého začátku mu věřil. Nevěřil akorát tomu, že se něco tak krásného může dít jemu. Sám by s jiným mužem, který ho nepřitahuje, jít nemohl a nějaký titěrný hlásek kdesi hodně vzadu v jeho podvědomí mu našeptával, že Peter nepřitahoval ani Adama. Přesto se svlékl a šel s ním do postele. Protože se o něj bál a protože nemohl tušit, co se stane, když nebude únosci po vůli.
"Moc tě miluju, řediteli," zašeptal při pohledu na vysvícený displej s Adamovou zprávou.
Vždy si myslel, že se něco takového nemůže přihodit. Potkají se, hned do sebe zamilují a další týden už plánují společné bydlení, nebo svatbu… nebo se vystaví nebezpečí, aby toho druhého zachránili. Jenže oni dva byli ukázkovým příkladem, že se takové zvláštnosti opravdu stávají, a kdyby mohl požádat ještě o jeden zázrak, chtěl by vrátit čas o jeden den zpátky, protože pak by si toho, co měl, vážil mnohem víc.
Jak se mu podařilo usnout, netušil, ale možná ho jen znovu ukolébala únava.

*

Když se druhý den Tommy probudil na gauči, byl pěkně rozlámaný. Automaticky natáhl ruku po mobilu, aby se podíval na hodiny. Bylo sotva půl sedmé. Nápad, který se mu prohnal hlavou, byl tak impulsivní a šokující, že Tommyho zvedl do sedu. Pak se dokonce postavil, div, že při té rychlosti nezavrávoral. S telefonem se odebral do kuchyně, kde si udělal rychlou kávu a mezitím začal brouzdat po netu. Cílem bylo najít nejbližší spoj do Burbanku. Jestli existovalo místo, kde se mohl před vším skrýt a v klidu přemýšlet, pak to bylo u jeho matky. Ano, Tommy cítil, že je to hodně zbabělý přístup, ale potřeboval ještě alespoň jeden den na vzpamatování. Zítra bude muset jít opět do práce, ale neděli chtěl prožít v pohodě a se svými myšlenkami.

Jakmile vypil kávu, připravil se na cestu, vykonal běžnou ranní hygienu, oblékl se a pak vyrazil městskou na nádraží. Po cestě ještě matce napsal, že se u ní ukáže, aby o jeho návštěvě věděla. Za hodinu už klepal na dveře jejich domu, kde strávil celé dětství a pubertu. Měl rád tuhle čtvrť, byla klidná a matka už měla nějaký čas přítele, který jí pomáhal s domem, takže nikterak nechátral. Pan Ratliff zemřel před deseti lety a mnohokrát za tu dobu Tommy matce říkal, že by si měla někoho najít. Dlouho jí nevadilo, být sama, ale pak se na slučce ze školy potkala s bývalým spolužákem Richardem a přeskočila jiskra.
Paní Ratliffová synovi otevřela s vřelým úsměvem.
"Vítej doma, zlato," přivinula ho do náruče a pak vtáhla dovnitř. "Richard je na schůzi šachistů, ale na oběd by měl přijít. Moc rád tě uvidí," vyprávěla mu po cestě. Tommy přikývl, i on se na Richarda těšil. Byl to hodný muž a jeho matku si hýčkal. Co spolu žili, viditelně omládla o několik let.
"Promiň, že jsem přijel takhle nečekaně. Byl to momentální nápad. Naskytl se mi volný den, což se mi už dlouho nestalo," vysvětlil. Žena ho políbila na tvář a konečně odvedla do kuchyně, kde hned postavila vodu na čaj a během vteřiny před Tommym ležel talíř s domácími cookies.
"Přijeď kdykoliv, nemusíš se dopředu ohlašovat, jsem skoro pořád doma. A jistě jsi ještě pořádně nesnídal, tak chci vidět, že alespoň dvě sníš," střelila pohledem k sušenkám. Pak ještě postavila před syna hrnek s čajem a posadila se naproti. "Jsi hubený," zkonstatovala. Tommy přesně věděl, co uslyší, jen co vstoupí do jejího domu. Tohle byla jedna z poznámek, kterou si matka nikdy neodpustila. A přitom věděla, že je štíhlý po svém otci a i kdyby se cpal jak otesánek, zkrátka nepřibere.
"Jako vždycky. Jak se tu máte? Mluvila jsi se sestrou?" zajímal se. Jeho starší sestra žila v Palm Springs a vídali se ještě méně než s matkou.
"Ano. Zrovna včera jsme si volaly. Má se fajn a za dva týdny přijede. Možná bys mohl…" navrhla neurčitě.
"Zkusím to, rád bych," usmál se, aby matka pochopila, že to myslí upřímně. Možná se teď všechno změní, napadlo ho. Už mu nikdo nebude šlapat na paty, tedy pokud si vedení posvítí i na Baxe. Nolan byl za mřížemi a i kdyby ne, nepochyboval o tom, že už v tom motelu dostal od Adama padáka.
Adam! Kdykoliv si na něj Tommy vzpomněl, jeho nitro se otřáslo. Ne odporem, ne nenávistí, prostě to bylo ještě příliš živé. Uvažoval, jestli má matce o všem říct, ale v závěru se nic nestalo a jen by jí přidělal vrásky na čele, které by pak Richard musel svou láskou zase vyžehlit. Tommy dokonce netušil, jestli se má o Adamovi vůbec zmínit. Byli spolu sotva dva týdny. Únos a Nolanovy podlé podmínky mohly všechno změnit.
"Vypadáš unaveně," prohlížela si ho matka starostlivě. "Moc práce?" zeptala se obligátně. I s touto otázkou Tommy víceméně počítal, protože i když spolu mluvili jen po telefonu, nezapomněl si jemně postěžovat, že toho je ve firmě dost. I proto k ní moc často nejezdil, když musel kolikrát zakázky zpracovávat doma o víkendech.
"Tak nějak. Ale právě jsem dodělal důležitý projekt, takže by teď mohlo být volněji," pousmál se.
"Ty víš, jak jsem ráda, že děláš, co tě baví, ale nepřeháněj to, zlato. Musíš se naučit odpočívat. Co bys chtěl dneska podniknout? Nepůjdeme se podívat do města? Dáme si zmrzlinu, nebo kávu a koblihu u Stanlyho…" navrhla. Kavárna u Stanlyho byla v jejich čtvrti velmi oblíbená a vyhlášená skvělými koblihami na mnoho různých způsobů. Tommy je měl rád a matka věděla, že by takovou příležitost neodmítl.
"To zní jako super nápad. Počkáme na Richarda a po obědě můžeme vyrazit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 5. října 2018 v 21:57 | Reagovat

Je mi jich líto ještě že vím  jak to skončilo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama