Muž se zlatou maskou 7.

20. srpna 2018 v 17:11 | Extasy |  Muž se zlatou maskou



Před pár dny si Tommy říkal, že už ho od Baxe a Nolana nemůže nic překvapit, ale to bylo za předpokladu, že bude držet hubu a krok, jak se říká. Ne, když se postaví proti nim s jasnou výzvou protestu. Šéfovi trvalo pár minut, než se uklidnil a přestal křičet. Tommy pochopil, že se bude muset řídit radami Anabelle. Slibovat a vykrucovat se, dokud to půjde. Celou dobu na sobě cítil výsměšný Nolanův pohled. Hodně se držel, aby se na něj podíval, protože by ten jeho fašistický obličej musel okamžitě rozbít.
"Zítra chci vidět nějaký návrh, Ratliffe. Dostali jsme tu zakázku už minulý týden a tys ještě nehnul ani prstem? Cos tu tedy celou dobu dělal?" rozčiloval se Bax. Tommy se kousl do rtu a potlačil nutkání, zamračit se.
"Já na tom dělám, pane, jen jsem ještě nepřišel na nic, co by bylo dobré. Pár návrhů samozřejmě mám. A o víkendu jsem musel k matce, takže jsem se na to doma nedostal," vysvětlil pokorně.
"Mně jsi tvrdil, že nic nemáš!" ozval se Nolan. Tommy zamezil otočení hlavy a nahradil ho pokrčením ramen. S vypětím všech sil se udržel na Baxově obličeji, i když mu hlas po jeho levé ruce způsoboval osipky. Šéf se najednou zvedl a spojil si ruce za zády. Trochu v ten okamžik připomněl Tommymu Lambertovu matku, když ho přistihla v hale jejich domu v sobotu ráno. Samozřejmě ona byla mnohem pohlednější a také milejší.

"Podívej, Tommy…" přešel Bax zase ke křestnímu jménu, které používal jen tehdy, pokud měl jeho hlas nasládlý tón z důvodu sobeckého zájmu. "V pátek bych ten návrh rád předal řediteli na večírku. V pondělí samozřejmě proběhne prezenčka, ale pan Lambert jistě ocení naši dochvilnost, když to dostane dřív. Proč mu trochu nezlepšit náladu, když už na té párty bude?" Bax se naklonil trochu dopředu, působilo to vyzývavě. Když pak střelil krátkým pohledem po Nolanovi, Tommy už se neudržel a podíval se na kolegu také. Muž byl zcela uchvácený povídáním o hlavě společnosti. Kdyby si to nechal vytetovat na čelo, vyšlo by to nastejno.

Uniklo snad Tommymu něco? Jistě, o svém nadřízeném a také Nolanovi toho dohromady moc nevěděl. Jaký mají soukromý život, s kým žijí, nebo chodí. Bax byl sice už čtyřicátník, ale nikdy nikoho nezaslechl povídat, že by měl třeba rodinu. A Nolan? Proboha, kdo by takového idiota vůbec chtěl? Jenže aktuální pocit byl tak neodbytný, že se jím Tommy musel zabývat. Že by si Nolan myslel na ředitele? Až tak vysoko mířil? Nebo mu šlo o lepší místo? Ne, o tom silně pochyboval. Jeho kolega byl přesně typ člověka, co chtěl za nic všechno. A urvat ředitele bylo stoprocentní terno, o tom žádná. Jeho jiskřičky v očích, když Bax mluvil o Lamberovi prozářily celou kancelář nepříjemným oslnivým světlem. Evidentně už se večírku nemohl dočkat a určitě měl i nějaké plány, jak se řediteli zalíbit.

Trn žárlivosti, jenž se zapíchl Tommymu do srdce, měl k jeho zděšení obří rozměry. Být to malý trn, docela nepostřehnutelný, asi by si ničeho nevšiml, ale už jen pouhá domněnka, že si Nolan na ředitele myslí, zvětšila tenhle trn na monstrum, jež si uzurpovalo celé jeho svědomí. Proč by žárlil? Kvůli jedné nepodstatné noci, kterou si Lambert už druhý den určitě nepamatoval? Vyšli si vzájemně vstříc, nic závazného, tak proč mu ten zasněný Nolanův pohled tolik vadil? Zatraceně!

Jak měl předtím problém se na Nolana podívat, teď měl pro změnu problém, se na něj nedívat. Jako kdyby se pořád potřeboval ujistit, že se mu to nezdá. Upřímně Tommy byl konsternovaný. Kdo by to byl do Nolana řekl? Tedy o sobě si také nikdy nemyslel, že by vypadal jako typický gay, ale Peter? Jeho by při nejlepší vůli tipoval na asexuála.
Navzdory nutkání stále pozorovat toho nabubřeného Nolana otočil obličej zpět na Baxe, který už nějakou chvíli zase mluvil, ale podle zaujatosti v jeho tváři Tommy tušil, že zatím o nic nepřišel. Šéf se rád poslouchal, proto občas vedl nezajímavé monology, o nichž si myslel, že musí každého uchvátit. Když zaznělo jeho jméno, přinutil se opět zkoncentrovat a navíc pozvedl obočí, aby vypadal opravdu zaujatě.

"Takže Tommy," začal Bax vážně. "Zítra tu chci mít nějaký solidní návrh," oznamoval mu, zatímco klepal špičkou ukazováčku na desku svého stolu. "Není u tebe obvyklé, že ses ještě s ničím nevytasil," pokračoval zadumaně. No jistě, Tommy se nedivil, že to šéfovi připadá divné, když doteď zatím všechno klapalo. V duchu si mohl gratulovat, dostal celý jeden den na to, aby těm dvěma zatnul tipec. Když na to teď vlítne, mohl by udělat nějaký jiný návrh a ten původní si nechá pro sebe, dokud nebude definitivně hotový. Od začátku sice s Anabelle nesdílel její nápad, ukázat návrh sám a rovnou hlavnímu vedení, ale teď to nehodlal řešit. Svým způsobem už jeho kampaň hotová byla, důležitou myšlenku reklamy v ní zachytil a zbývalo jen doladit detaily. Kdyby prezentaci mohl trochu okecat, klidně by se dala předložit už dnes.
"Samozřejmě, šéfe. Zítra to budete mít," přikývl svorně. Bax se zatvářil spokojeně, protože ho dostal tam, kam chtěl on. A přesně toho Tommy musel od začátku docílit. Zbavit se ho způsobem, který bude vyhovovat šéfovi. Znovu se podíval po Nolanovi, jehož tvář už zase nabrala obvyklý nanicovaný výraz, co u něj Tommy vídal nejčastěji. Pochyboval, že si kolega vůbec uvědomil, jak předtím vypadal. Na to byl příliš zahleděný do sebe a své touhy.

Po nakonec celkem klidné návštěvě u šéfa se vrátil do své kóje, kde nejprve dopil svou kávu a čekal, až se objeví kamarádka. Cítil její pohled na zátylku celou dobu, co u Baxe byl. Možná při tom ani nedýchala.
"Tak co?" Bell přiskočila k jeho stolu jak nějaký vrcholový atlet. Hned na něj spustila, aby jí řekl všechny podrobnosti. Tommy ji nechal bez hnutí brvou vymluvit.
"Dostal jsem čas do zítra, abych mu něco předložil. Takže teď na to vlítnu a odpoledne místo barvení budu pokračovat na tom původním návrhu…" řekl nekompromisně. Anabelle zavrtěla rezolutně hlavou.
"Ani náhodou! Ty vlasy uděláme. Zabere to maximálně hodinu. Pak se můžeme věnovat práci," trvala si na svém. Mělo vůbec smysl se s ní dohadovat, když byla takhle neoblomná? Tommy si pozvdechl a přikývl. Kamarádka mu položila ruku na rameno a konejšivě ho promnula.
"Bylo to moc zlý? Všimla jsem si, že ze začátku vysílal, ale pak se… snad uklidnil?" vyzvídala. Tommy jí stručně povyprávěl o průběhu jeho stání na koberečku a nakonec si nechal svůj postřeh ohledně Nolana. Bell z toho byla stejně v šoku jako on.
"Chceš říct, že by mohl být do ředitele zamilovaný?" převedla to do svých slov. Tedy takhle to asi pochopila, takže ji Tommy musel okamžitě vyvést z omylu.
"Možná se tak tvářil, ale oba ho přece známe. Tomu nejde o nic dobrého…"
"Minimálně mu to není proti srsti, na tom se snad shodneme," zamyslela se Anabelle. Tommy by k tomu měl co říct, jenže nemohl. Přiznat Anabelle, že ředitele viděl na vlastní oči a shledal ho více než adekvátní vůči tvrzení - proti srsti, zkrátka nepřipadalo v úvahu. Ve skrytu duše totiž Nolanovi rozumněl. Ředitel byl nejen terno, ale i muž hodný úsilí. Kdyby jen Tommy nepracoval tady, ale třeba na nějaké vyšší pozici, nebo v jiné firmě, pak by dovolil svým představám, aby se rozvinuly. Takhle si prostě musel nechat zajít chuť.

"Radši mi řekni, jakou si mám vzít v pátek masku. Vůbec nic mě nenapadá," pokusil se kamarádku svést k jinému tématu. Ne že by bylo nějak výrazné vítané, ale bylo o dost méně nebezpečné. Bell se rozzářila a shlédla si celou jeho postavu dvakrát dolů a dvakrát nahoru.
"Musí to být černá, tobě černá sluší a nedělá tě staršího. Jak jsme mluvili o tom Zorovi tuhle…" vrátila se k týden starému rozhovoru, kdy o večírku věděli jen chvilku. Tommy ji rychle přerušil.
"Ne! Žádný Zoro, nebo jiný X-men…"
"Zoro není X-men," zasmála se Anabelle.
"To je jedno!" zavrčel Tommy. Zora prostě ne! "Nechci nic konkrétního," dodal nesmlouvavě. Anabelle se zamyslela, asi se s ním nechtěla dohadovat.
"Nic konkrétního," zopakovala. "Ale já nemyslela vyloženě Zora, jen ten styl se mi líbí. Černá barokní košile, k tomu úzké černé kalhoty a holínky? Nic víc mít nemusíš. Ach a samozřejmě něco na obličeji. Dokážu si tě představit se zlatou škraboškou. Pokud odbarvíme tvoje vlasy, bude to dokonalý. Budeš zářit, ale ta černá tomu dodá nádech tajemnosti," rozvášnila se. Tommy chtěl opět namítat, ale když si to sám představil, uznal, že to špatný nápad není. Všechny tyhle věci sežene v každé půjčovně kostýmů a určitě nebudou rozebrané, protože lidé jdou hlavně po pompézních a "velkých" maskách typu - teď frčí superhrdinové. Trochu se zarazil akorát u zlaté škrabošky. Proč mu to něco připomínalo? Už když Anabelle to slovo říkala, cítil takové podivné mravenčení po celém těle. A pak mu to došlo. Zlatá maska… zlatý iphone, zlatá elektronická cigareta… Ne, touhle cestou by se vydat neměl.

"Myslím, že zlatou masku bude mít ředitel," vypadlo z něj nerozvážně. Pozdě si uvědomil, že Anabelle o jeho setkání s Lambertem na střeše a tudíž s neužitečnou informací, že má tyhle dva zlaté artikly nemá ani tušení. Kamarádka pozvedla obočí a našpulila rty.
"Proč myslíš?" zeptala se s pečlivě maskovanou netrpělivostí. Tommymu se v hlavě roztočila všechna kolečka.
"No protože… je to ředitel?" utrousil s lehkým zaškobrtnutím. Snad si toho Bell nevšimla.
"Ředitel, rovná se automaticky zlato? No, na tom něco je, ale jistě to nevíme. Ty nemůžeš mít jinou barvu. Černá bude fádní a budeš v ní vypadat jako Zoro," ušklíbla se. "Stříbrná ti sice taky sluší, ale nehodí se k tvým vlasům, to bychom je museli obarvit do studeného odstínu. Teď je v módě šedá…"
"Proboha, jen to ne. Což o to, líbí se mi to, ale… blond je pořád přirozenější. Stačí, že provokuješ ty," střelil očima k její bohaté pestrobarevné kštici. Tommymu se moderní šedá s fialovými a podobnými odlesky zamlouvala moc, ale ne každý na jejich oddělení pro to měl pochopení. Nechtěl vyčnívat. Díky Nolanovi a Baxovi už vyčníval víc než dost.

"Jestli bude mít ředitel něco zlatého a ty taky, pak bys to mohl využít k seznámení. Potřebuješ ho dostat na svou stranu. Víš jak, zmáčknout ho, ale ne násilně, prostě si získat jeho pozornost." A je to tu zase, povzdychl si Tommy sám pro sebe. Získat na svou stranu, zmáčknout ředitele… Tohle všechno už se mu podařilo v pátek v noci a ani trochu nešlo o duševní podněty. Fyzično ve své nejsilnější podstatě.
Měl by se někomu svěřit, protože s podobnými narážkami moc dlouho zticha nevydrží. Anabelle věřil víc než sobě, ale problém byl v tom, že by chtěla něco podniknout, kdyby o jeho aférce věděla. Hučela by do něj, vymýšlela plány. Jenže pokud jí nic neřekne a jednou se to provalí, bude na něj naštvaná, že jí nic neřekl. Ale proč by se to vlastně mělo provalit? Vždyť to byl jen úlet.
"Budu o tom přemýšlet," slíbil a postavil se. "Promiň, musím si odskočit," protáhl se kolem ní a vyrazil k chodbě s toaletami. Dlouho před ní neutají, že se něco děje. Anabelle byla příliš chytrá a vnímavá a měla ho ráda. Vážně by si s ní neměl hrát, tohle vůči nejlepší přítelkyni nebylo fér.

Tommy se schoval v kabince a sedl si na zavřenou mísu. Nějak se to na něj všechno začínalo valit. Urgentní zakázka, večírek, tajemství sdílené s ředitelem téhle společnosti. Doteď si žil celkem poklidně. Nolana a Baxe už dokázal brát s nadhledem a pořád tu byla i možnost, že prostě z firmy odejde a poohlédne se někde jinde. V pátek ale tuhle možnost pasoval na ukázkové dilema. Měl by si konečně přiznat, co cítí a jak se kvůli tomu cítí. A měl by si s někým promluvit, nebo to jen někomu říct, protože radu ve skutečnosti nepotřeboval.
Dobře, dnešní večer stráví s Anabelle. Možná při barvení vlasů, nebo pak při práci najde odvahu a všechno jí poví. Znělo to jako dobrý plán, ještě se ale uvidí, jak dopadne realita.
Tommy se rázně postavil, prohrábl si vlasy a vyšel ven. S hrůzou si uvědomil, že najednou kouká do světle modrých očí, které ovšem nebyly zmatené, ani vyděšené oproti těm jeho. Jako kdyby na něj jejich majitel čekal.
"Ahoj, Tommy," pozdravil ředitel s lehkým úsměvem. Co do prdele dělal tady? Na jejich oddělení přece Lambert nikdy nechodil, protože prostě nemusel. Kdyby ho tu lidi znali osobně, nikdo by nebyl tak vyplesklý z toho, že ho uvidí na vlastní oči na páteční párty.
"A-ahoj," vykoktal ze sebe blondýn. "pane řediteli," dodal rozklepaným hlasem, za který se samozřejmě nenáviděl. Ten tam byl statečný Tommy, jenž zhruba před půl hodinou udělal na Nolana bububu. To musel být zkrátka někdo jiný.

Muži na sebe hleděli neskutečně dlouho bez jediného slova. Tommyho srdce bilo jak na poplach a nechtělo se zklidnit. Kdyby si mohl alespoň přiložit dlaň na prsa, ale to by asi vypadalo divně.
"Odešel jsi bez jediného slova," začal ředitel odhodlaně. Tommymu se to asi zdálo, ale jeho oči hořely přísností a nesouhlasem. Snad mu nevadilo, že diskrétně vyklidil pole? Dobře, úplně diskrétní to nebylo, to by nesměl potkat Leilu Lambertovou, ale jinak se opravdu snažil, aby po něm nezůstaly žádné drobečky.
"Já… chvátal jsem na ten vlak…" zabrblal. Ještě, že si na to vzpomněl. Musel se téhle výmluvy držet do poslední chvíle. Už lhal dvěma lidem.
Ředitelův výraz povolil, najednou působil, jakoby byl nesvůj.
"Aha, máš pravdu, tak… ani jsme si nevyměnili telefonní čísla, tak mě napadlo…" ne, vážně, opravdu bylo roztomilé, jak byl ředitel nejistý. Akorát že to z něj dělalo obyčejného člověka víc, než si Tommy přál. Ale to co řekl jako poslední, Tommyho zarazilo do země. Kulil na něj oči a bylo mu úplně jedno, jak při tom vypadá.
"Moje telefonní číslo je ve smlouvě…" promluvil opatrně.
"Ale moje ne," opáčil ředitel už jistěji. Blondýn se nervózně ošil. K čemu by mu bylo Lambertovo číslo? A naopak, k čemu by bylo Lambertovi jeho číslo?
"Proč bychom si měli vyměňovat telefonní čísla?" odvážil se zeptat. Nedávalo mu to smysl.

Kdyby to bylo na něm, tak už je odsud dávno pryč. Nebylo mu v přítomnosti druhého muže, se kterým strávil noc nijak dobře. Hlavně nečekal, že ho ještě někdy potká. Dobře, možná na večírku ano, ale tam bude spoustu jiných lidí a měl šanci se v davu ztratit a hrát si jen na pozorovatele. Jestli si Anabelle myslela, že využije zlaté masky k tomu, aby se dostal k Lambertovi blíž, tak se dost pletla. Využije ji především k tomu, aby ho nikdo nepoznal.
"Nevím, třeba abychom si napsali a domluvili se… na dalším rande?" navrhl Lambert. Tommy musel uznat, že se s někým tak neoblomným ještě nesetkal. A opět byl šokován tím, co druhý muž řekl.
"Další rande? Ale… to vážně není nutné, pane řediteli. Já… jestli to vypadalo, že na vás tlačím, že chci další podobné setkání…"
"Podobné setkání?" zareagoval Lambert poněkud zmateně. Pak se ale vzpamatoval a přivřel oči. "Pozval jsem tě na rande. Z vlastní vůle. Půjdeš?" zopakoval svou otázku v jiném podání. Konečně byl Tommy postaven před konkrétní otázku a po pravdě, trochu se mu z toho zvedl žaludek. Tohle se nemělo stát. Neměli se znovu setkat, mluvit spolu tak, že jsou na stejné úrovni a už vůbec se domlouvat na další schůzce, když už z té první měl Tommy špatný pocit a byl rád, že je po všem. Problém byl v tom, že ředitel stál v přímé ose na cestě ke dveřím, takže mu - nejspíš úmyslně - nedával možnost, aby odsud odešel, dokud se nějak nevyjádří. A Tommy měl bohužel jen jednu jedinou odpověď na jeho smělý dotaz. Zvláštní bylo, jak těžko mu šla přes pusu.
"Nezlobte se, ale… já nemůžu," odvětil pomalu a docela potichu. Proč mu připadalo, jako kdyby ho něco drželo zpátky, protože si svým výrokem zkazí život? Na takovou blbost přišel jeho vlastní mozek? Přece když řekne jo, pak si pořádně zavaří, ale v opačném případě by si ještě mohl zachránit krk. Vždyť on neměl ani právo jít s Lambertem poprvé.
Ředitelova tvář očekávaně posmutněla a pak hned ztvrdla, protože muž jako on jistě nepřijme odmítnutí jen tak. Tommy se přikrčil, jelikož se mu ten ledový pohled samozřejmě nelíbil.

"Proč nemůžeš?" zeptal se Lambert klidně. Žádné - tak dobře, rozumím, nebo to mě mrzí, ale rovnou protiútok. Tommy by to tak udělal. Pokud by viděl, že druhá strana nemá zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu, stáhl by se. Akorát že on zájem měl. Už od té osudné noci věděl, že to co prožil, ho ovlivní natolik, že bude na tohoto muže hodně myslet. A přestože nešlo o pozitivní myšlenky, byly tu a dávaly mu dost zabrat. Takže ředitel musel mít nějaký radar, jak poznat, že druhá strana zájem má. A navíc měl dar, nevzdávat se.
Než se Tommy stihl nadechnout k odpovědi, i když pořád nevěděl přesně, co vlastně řekne, druhý muž se natáhl po jeho ruce a sevřel ji v dlaních. Přitom do ní něco vložil. Tommy okamžitě podle tvaru poznal, co to je a také si poprvé všiml, že má ředitel na prstě stále jeho stříbrný kroužek ze San Francisca. Načasování toho všimnutí bylo ovšem dost špatné. Nevěřícně rozevřel dlaň a vytřeštil na předmět oči. A pak samozřejmě i na vyššího muže.
"Uvidíme se na večírku. Chci, abys tam byl!" poručil mu ředitel. "A tohle je na oplátku," dodal o něco jemněji. Než se Tommy vzpamatoval, Lambert byl pryč a po něm zůstalo v místnosti pořádné dusno. A stříbrný prsten v Tommyho dlani.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 21. srpna 2018 v 21:14 | Reagovat

Že se setkají před večírkem jsem nečekala a ten prsten. :-)

2 Karin Karin | 21. srpna 2018 v 21:14 | Reagovat

Že se setkají před večírkem jsem nečekala a ten prsten. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama