Muž se zlatou maskou 4.

20. května 2018 v 9:49 | Extasy |  Adommy Short Stories




Tommy zůstal v práci do deseti hodin. Když mu začala padat hlava a víčka se zdála těžší než olovo, usoudil, že v takovém stavu toho stejně moc nevytvoří. Pozavíral všechna okna, mezi kterými doposud překlikával a upřímně už se v nich začínal ztrácet, vypnul počítač a vyrazil domů. Ještě že bydlel od společnosti jen pár bloků, nedokázal si představit, že by musel dojíždět několik hodin jako jiní lidé. A v Los Angeles to nebylo nic nenormálního, pokud jste bydleli třeba na druhé straně města.

Když vyšel z hlavního vchodu do páteční noci, nejprve ho osvěžil čerstvý vzduch. Léto se blížilo závratnou rychlostí, ale večery a noci byly naštěstí ještě chladnější. Tommy se moc netěšil na kalifornské léto, nesnášel pařáky. Většinu času trávil ve svém pracovním oblečení, a kvůli tetování musel mít shrnuté rukávy. Košile zkrátka nebyla zrovna vhodná pro vyšší teploty. Navíc jejich oddělení nebylo takové, jak by si člověk mohl představovat díky filmům. Žádné uvolněné chování, nebo nedej bože neformální oblečení. Už jen Anabelliny vlasy byly na poradách probírány snad obden. Naštěstí si Bell dokázala prosadit svou, a když někdo protestoval, vyhrožovala, že odejde. Díkybohu byla dost schopná a šikovná, než by ji vzal někdo za slovo. Jinak to v Tommyho práci ale ani trochu nevypadalo, jako v jiných reklamních odděleních, kde jste naráželi na kreativitu a přímočarost na každém kroku.
Tommymu to nevadilo, pro něj byla prvořadá práce, a aby ji udělal dobře a včas. V případě poslední zakázky se ale obával, že tentokrát to tak snadno nepůjde.

Při pohledu na osvětlenou ulici a hloučky lidiček, které mířily za noční zábavou si tiše povzdechl. Občas se vážně cítil hrozně osamělý. Anabelle už určitě někde pařila se svými kámoškami a Jeremy… nejspíš pařil se svými virtuálními přáteli po síti nějakou nejnovější hru. Několikrát Tommymu navrhl, aby se k jejich lan párty přidal, ale Tommy na tohle moc nebyl. Stačilo, že měl hlavu plnou grafických programů.

Když chtěl vykročit k chodníku, přímo před ním zastavilo nějaké auto. Přesněji řečeno, luxusní auto. Zarazil se a rozpačitě strčil ruce do kapes. Byl zvědavý, to ano, chtěl vědět, kdo z auta s tmavými skly vystoupí, ale na druhou stranu se mu zdálo nepatřičné, že tam jen tak stojí a dívá se. Udělal krok do strany a rozhlédl se jakoby nic kolem sebe. Snažil se tvářit nenápadně a nezúčastněně. Dveře auta se otevřely a z nízkého sedadla bez jediného náznaku námahy vystoupil sám šéf jejich společnosti. Lambert.
Tommy sebou trhnul a nervózně se pousmál. To už bylo podruhé, co se dnes viděli. Proč šéf zastavil tady? Přímo u něj?
"Nechceš odvézt?" zeptal se ředitel. Blondýn znovu pročesal okolí pohledem. Ne, nikdo jiný tu nebyl. Nejbližší lidé se nacházeli na druhé straně ulice a tam Lamberta slyšet nemohli. Takže… to mluvil s ním?
"Cože?"
"Chceš odvézt? Je dost pozdě. Kde bydlíš? Nejsem sice odborník na veřejnou dopravu, ale počítám, že večer jsou frekvence spojů řidší," pokrčil muž rameny. "Kdy ti jede další autobus?" dodal s pozvednutým obočím. Auto za ním se tak lesklo, že se Tommy cítil oslepený, anebo byl prostě vyděšený z toho, že s ním šéf opět mluví. Ale ne, to dokonalé auto značky Mustang z roku 2017 se opravdu lesklo… novotou a lakem za milion dolarů minimálně.
Tommy na tohle nebyl zvyklý. Dělal sice v úspěšné firmě, ale jako řadový pracovník, který měl k podobnému přepychu stejně daleko, jako muslim ke křesťanské víře. Alespoň do téhle chvíle. Měl si tedy domyslet, že Lambert chce, aby do toho přepychového auta nastoupil a rozvalil se na jeho kožené sedačce?

"Nejezdím autobusem. Chodím pěšky," řekl po pravdě. Že bydlí docela nedaleko, si zatím nechal pro sebe.
"Proč?" zajímal se ředitel. Jeho obočí bylo nyní zachmuřené a oči plné otazníků. Z Tommyho pohledu to vypadalo asi tak, jako kdyby svému šéfovi právě oznámil, že doma vyrobil atomovou bombu a brzy ji hodlá použít v jeho firmě.
"P-protože…"
"Prostě nastup, odvezu tě," přerušil Lambert Tommyho koktání. Blondýn si všiml, že se jedna ze skupinek nočních výletníků na druhé straně vozovky zastavila a nepokrytě obdivuje drahé auto. Což o to, kdyby byl na jejich místě, taky by se asi zastavil, ale on stál tady a právě mu bylo poručeno, aby nastoupil a nechal se odvézt svým šéfem domů. Nějak mu to nepřišlo v pořádku. Co když je někdo uvidí? Třeba vrátný. Zítra to bude vědět celá společnost a pak aby chodil kanály, protože co fungovalo v jejich firmě na jedničku, byla tichá pošta. Na začátku potřebujete na toaletu a na konci už jste se posr…. No nic.

"Bydlím jen pár bloků odsud, ale díky." Tommy věnoval muži pokorný úsměv, zvedl ruku na pozdrav a otočil se svým směrem.
"A co večeře? Nebo sklenička? Je pátek večer, určitě zítra nevstáváš…" oslovil ho Lambert znovu. Tommy na něj nechápavě pohlédl. Na rtech měl okamžitě výmluvu, že někdo jeho projekt udělat musí, aby ho pan šéf měl na stole včas a to tedy znamenalo, že musí jít brzy spát, aby na to mohl hned ráno zase vlítnout, jenže při pohledu do Lambertových očí se nezmohl na jediné slovo. Takhle se na něj šéf ještě nedíval. Kdykoliv spolu mluvili, ačkoliv to bylo jen dvakrát, měl Tommy pocit, že se na něj muž vlastně ani nedívá. Nebo dívá, ale ve skutečnosti ho vnímá jen napůl, jako kdyby byl myšlenkami jinde. Nemohl to říct s jistotou, ale právě teď jeho plnou pozornost měl. Ve vzduchu neviselo žádné drama ani napětí, muž s luxusním autem, zlatým iphonem a elektronickou cigaretou působil dokonale vyrovnaně. A žádal Tommyho, aby s ním šel někam ven.

"To se nehodí," pronesl blondýn neklidně.
"Jestli jde o to, že spolu pracujeme…"
"Ne!" zvedl Tommy ruku na protest. "Já pracuju pro vás, to je rozdíl. Jste můj hlavní nadřízený. Nemyslím si, že bych měl na večeři ve vašem stylu, nebo na drahé pití. Chci říct, že…"
"Zvu tě. Ještě se mi nechce domů a rád bych si popovídal s někým… normálním," pokrčil Lambert rameny. Tommy se nervózně ošil. Jak mu měl proboha vysvětlit, že dělá s idiotem, který nehne prstem, a tudíž musí pracovat i o víkendu, což znamená, že si nemůže dovolit někde pařit… A o pozvání prostě nemohla být řeč. Jak by mu to mohl asi oplatit?

Ne že by si Tommy s tou představou v mysli nepohrával a to ho mátlo. Možná šlo jen o jednu hloupou večeři, možná se jeho šéf cítil stejně osamělý jako Tommy, ale pořád to byli oni dva. Lidé z různých společenských vrstev, co by se spolu scházet neměli. Ani jednou.
"Znám jeden fajn klidný klub, kde skvěle vaří. Nenech se přemlouvat. Byl jsi dlouho v práci, rád bych ti to nějak oplatil." Ředitel k Tomymu udělal jeden odvážný krok, pak druhý, ale nakonec se zastavil v dostatečné vzdálenosti, jako kdyby přesně odhadl, kde začíná Tommyho osobní prostor.
"Vy nemáte zapotřebí někoho přemlouvat. Asi nejsem ten správný člověk… vy…" Tommy se zhluboka nadechl. "Nepodezíráte mě, že jsem zůstal v práci déle, abych měl víc přesčasů?"
"Cože? Takového hlupáka bych vážně zaměstnal?" rýpl si Lambert. Tommymu se zdálo, že konečně zahlédl náznak úsměvu na jeho rtech, ale kolem nich nebylo moc světla, takže se mohl mýlit.
"Já… někdy je toho prostě moc, tak musím zůstat…"
"To je v pořádku… tedy není samozřejmě, ale rozhodně si nemyslím, že bys honil hodiny," přerušil ho šéf netrpělivě. "Mohl bych s tím něco udělat…"
"Ne!" vyhrkl Tommy. Ještě to tak. Šéf se nikdy nedozví, že dělá práci za dva, protože pak by měl ze života peklo. Zaručeně by si musel najít jiné zaměstnání, protože ti dva by ho nenechali ani na chvilku v klidu. Jedině, že by sami odešli, nebo dostali padáka a to si Tommy na hrb vzít nechtěl.

Neměl rád, když ho někdo přemlouval, navíc k něčemu, pro co nebyl úplně rozhodnutý, aby to razantně odmítl, ale přitom věděl, že se nejedná o správnou věc. A tohle byl přesně ten případ. Jak se z toho měl sakra vymluvit, když ve skutečnosti… by na tu večeři rád šel? Kdyby alespoň nešlo o jejich ředitele.
"Musím brzy vstávat, jdu… musím… jedu za matkou!" soukal ze sebe Tommy neklidně, protože už když mluvil, bylo nad slunce jasné, že jeho slovům nikdo neuvěří. Kupodivu to Lambert nekomentoval. Řekl ovšem něco horšího.
"Je to jen jídlo, zabere nám pár hodin. Do půlnoci budeš doma. V kolik odjíždíš?" Tommyho ani náhodou nenapadlo, že by se ředitel začal takhle vyptávat a zpovídat ho. Jiní ředitelé by se na takové zaměstnance vykašlali. Nechceš, nech být. Jenže jiní ředitelé by možná ani své zaměstnance nikam nepozvali.
"Eh, nevím, jede to asi v šest?" hádal Tommy. Naposledy, když cestoval za svou matkou do Burbanku, což bylo mimochodem asi jen půl hodiny vlakem, jel někdy v poledne. Nemělo smysl jezdit brzy ráno, když cesta trvala tak krátkou dobu. Jenže to Lambert přece vědět nemusí.
"Takhle brzy? Kde tvoje matka bydlí? Nebylo by pohodlnější auto?" napadlo ředitele. Tommy toho začínal mít tak akorát dost. A k tomu se ještě přidal strach, že si o něm hned v pondělí Lambert bude zjišťovat podrobnosti. V jeho pracovní kartě bylo samozřejmě napsáno i to, kde se narodil a kde žijí jeho příbuzní.

"Autem jezdím dost nerad, navíc žádné nemám. Jestli vám na tom tak záleží, jdeme na tu večeři," zavrčel a začal se hrnout k autu. Druhý muž ho zastavil prsty, kterými objal jeho nadloktí.
"Ale nebudeš se takhle mračit," pokáral ho. Tommy se málem rozesmál. Tak nejdřív ho zažene do kouta a pak chce, aby byl naprosto v pohodě. Nenápadně střelil očima po doteku, jež příjemně hřál, doprovázen myšlenkou, že by mohl trvat o něco déle, než jen pár vteřin a znovu se zadíval na svého nadřízeného.
"Jsem jen unavený, nic, co by nespravilo pivo a dobré jídlo," přinutil se k úsměvu. Lambert spustil ruku dolů a zakýval spokojeně hlavou.
"Říkají, že mám přesvědčovací schopnosti, ale u tebe jsem pohořel na celé čáře."
"Nakonec ne. O mně zase říkají, že se nechávám rád přesvědčovat," zalhal Tommy. Vlastně to tak úplně lež nebyla. Když už se dostal někam ven, občas se našel někdo, komu se líbil a snažil se ho sbalit, jenže Tommy nebyl pro podobná povyražení stavěný. Práce pro RL ho za poslední roky naučila mnohem větší zdrženlivosti. Někdo by to nazval možná i paranoiou. Nebo strachem z budoucnosti. Z toho, co bude, když udělá krok vedle. A náhodné známosti mezi varovné signály patřily též. V závěru mezi muži, kteří o něj kdy projevili zájem, získal přezdívku nedobytná pevnost. A přitom šlo jen o to, aby se někdo snažil o něco víc.

Zatímco Tommy usiloval o důstojné nasoukání svého těla do omezeného prostoru pro spolujezdce v Mustangu, došlo mu, že byla jeho zeď právě kriticky narušena. Nikdy o tom neuvažoval podrobněji, spíš svůj soukromý život už nějakou dobu neřešil, ale tohle ho donutilo k zamyšlení a ke zhodnocení situace. Uvědomil si, že už potkal mnohem přesvědčivější muže, ale každému dal doposud košem. Na jednu stranu se mohl uklidňovat tím, že se jedná o šéfa, přece ho nemohl odmítnout, jenže pokud by chtěl skutečně dostát svým zásadám, dokázal by vymyslet uvěřitelnější důvody, proč s ním na večeři jít nemůže.
Bohužel už bylo na změnu rozhodnutí pozdě. V okamžiku, kdy se auto rozjelo, Tommy se stoprocentní jistotou věděl, že tenhle krok vedle se mu zatraceně vymstí.

Tommy se začal probírat, když bylo venku ještě šero. Byl naučený vstávat brzy, protože si ráno před odchodem do práce dopřával procházku v nedalekém parku. Někdy se to zvrtlo i v běhání, pokud měl méně času, nebo prostě náladu na upevnění své fyzické aktivity.
Tohle ráno ale bylo v něčem jiné. Podvědomě věděl, že je sobota, to většinou chodil pouze nakoupit do obchodu za rohem, jenže ten zvláštní pocit v jeho nitru pramenil ještě z něčeho dalšího. Ze vzduchu, který dýchal, z vůně, jež se kolem něj vznášela a z… přítomnosti dalšího člověka.
Najednou se bál otevřít oči, ačkoliv ještě před několika vteřinami by to udělal zcela automaticky, bez přemýšlení. Za normálních okolností by vyskočil z postele jako laňka a upaloval rovnou čarou do koupelny. I když třeba pracoval dlouho do noci a naspal jen pár hodin, tyhle ranní rituály se v podstatě neměnily, dokud neopustil svůj byt.

To by ovšem musel být ve svém bytě!

Jedna, dva, tři, napočítal si pro sebe. Pak ještě přidal čtyřku a pětku… šestku, sedmičku… nakonec skončil na desítce, protože počítat pouze do tří mu nedalo dostatek času, aby se uklidnil. A ani po skončení počítání se nedonutil k tomu, aby ty zatracené oči otevřel, jelikož s uplynulým časem se mu víc a víc rozjasňovala paměť.
Tommy nikdy nedbal na minulost. Byl pragmatik, takže pokud se něco stalo, už s tím nešlo nic udělat, natož se v tom vrtat. Tohle bylo poprvé, co zatoužil vrátit čas. Stačilo by jen o pár hodin, anebo by mohlo existovat něco, co by mu vymazalo vzpomínky, protože si zkrátka neuměl představit, jak s těmi, co od posledního večera získal, bude dál žít.

V duchu začal nedobrovolně rekapitulovat a pod zavřenými víčky se mu míhaly obrazy jako vystřižené z třetího rande dvou lidí, kteří nechtěli skončit u prvního. Protože se říká, že při prvním rande by se nemělo nic moc stát, jen by si měl člověk užívat jiskru, která se mezi ním a jeho protějškem vznáší, tedy pokud tam nějaká je. Někteří na to už při druhém rande skočí a ti co mají málo odvahy, to jenom odloží na to další. Proto třetí rande. To co se stalo poslední večer a noc totiž nemělo s nevinným oťukáváním a pozvolným průběhem vůbec nic společného.

Ale jak k tomu vlastně došlo?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 25. května 2018 v 20:29 | Reagovat

Nevím jestli mám Tommyho litovat nebo se smát jsem moc ráda že v povídce pokračuješ dík. ;-)  :-D

2 Nade Nade | E-mail | 2. června 2018 v 14:22 | Reagovat

Pecka, že v povídce pokračuješ. Mám ráda pohádky. :-D  :-D

3 Sara Sara | 14. června 2018 v 13:57 | Reagovat

Uzasne, nahodou tu mrknu a vidim ze pokracujes v povidce. Jsem nadsena diky moooc. Budu si to muset precist od zacatku at jsem v obraze. 😍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama