Nesahej na tu kytaru! 17. 2/2

3. dubna 2018 v 21:19 | Extasy |  Something about Yamada Ryosuke
pokračování...


* * *

Na letiště dojeli tři čtvrtě hodiny před odletem Toruova letadla. Kluci se hned rozběhli po hlavní hale do všech směrů, aby zjistili, kde je brána s letem do Los Angeles. Ryosuke zůstal s Keitou u jedné z odbavovacích přepážek a snažil se působit nenápadně. Při všem tom zmatku totiž nikdo nedomyslel, že by je mohl někdo poznat. A co až se s Toru setká, tedy jestli se mu to podaří včas? Bude ho před dalšími pasažéry přesvědčovat, aby zůstal v Tokiu?
Keito jeho nervozitu poznal, takže se ho snažil uklidnit.
"Hlavně to nehroť, Ryosuke. Jsme tady, stihli jsme to, na ničem jiným nezáleží." To už se k nim z východního sektoru hnal zpátky Hikaru s vítězným úsměvem. "Jsme tu správně, terminál jedna, třetí patro, brána 37. Tady, koupil jsem ti jednorázovou vstupenku!" natahoval ještě za běhu ruku s důležitým papírkem. Když ji vrazil Ryosukemu do ruky, začali se z dalších stran vracet i ostatní kluci. Ryo na povolení ke vstupu do bezcelní zóny koukal jak na lístek do disneylandu. Kdyby sebou neměl kluky, jeho cesta by skončila tady, protože by nevěděl, jak dál.
"Ryo, prober se, musíš jít, máš sotva půl hodiny, než Toru nastoupí do letadla," snažil se ho Keito probudit. Ryosuke zatřásl hlavou, aby se konečně vzpamatoval. Ano, teď to bylo na něm. Došli už moc daleko, nemohl kluky zklamat. Zvlášť po tom, co pro něj udělali. Přestože neviděl jedinou šanci v tom, že by přivedl Toru zpátky, naposledy se na všechny kolem sebe vděčně zadíval a odhodlaně přikývl. Pak se dal konečně do pohybu.

Jen dostat se do odletové zóny mu zabralo deset minut. Terminál byl čtyři kilometry dlouhý a brána 37 se nacházela zhruba v jeho druhé třetině. Míjel davy lidí, a byl si jistý, že už ho někteří poznali, protože párkrát zaslechl při běhu své jméno. Při výstupu do třetího patra vytáhl svůj mobil, aby zkusil Toru zavolat, ale bylo to stejné, jako když se o to pokoušel v autě. Muž měl telefon vypnutý. Tiše zavrčel a schoval mobil do kapsy. Ne, tentokrát mu technika nepomůže, zůstal na to sám. Jen on a jeho city, o kterých musel Toru znovu přesvědčit.
Dlouhá chodba s bránami, jenž se před ním rozprostřela po vystoupení z výtahu, mu sebrala poslední zbytky naděje. Nemohl to stihnout, ani kdyby si vzal tryskové boty. Navíc se nad jeho hlavou ozvalo oznámení, že letadlo do Los Angeles je připravené k nastupování pasažérů.
Ryo už necítil nohy, jak ho bolely svaly a v boku ho píchalo, nemluvě o dechu, který sotva popadal. I když měl celkem obstojnou fyzičku díky tanečním a filmovým tréninkům a pár hodinám týdně strávených ve fitku, tohle na něj bylo prostě moc. Musel se předklonit a promasírovat si bolavá stehna. Bylo zapotřebí se vrátit do klidu. V tu chvíli mu začalo definitivně docházet, co se za uplynulých několik hodin stalo.

Ryosuke se napřímil a narovnal ramena. Dech už se pomalu vracel do normálu. Ne, teď to vzdá. Dokud se letadlo neodlepí od země, pořád tu byla naděje, i když mizivá, že uspěje. Krátce zavřel oči a zhluboka do sebe nasál vzduch. Tohle prostě dokončí. Nenechá Toru odletět s vědomím, že pro něj není důležitý a že ho nepotřebuje.
Ryosuke se odpíchl od místa, až podlaha zaskřípala pod podrážkami jeho bot. Uběhl možná dvacet metrů, když v dálce uviděl momentálně nejdůležitější číslo jeho života. Bránu třicet sedm. Možná i to ho nakoplo, aby ještě přidal na rychlosti. Proplétal se mezi dalšími lidmi jako při slalomu, snažil se do nikoho nevrazit. Celou cestu se modlil, aby Toru nastupoval do letadla mezi posledními. Když doběhl k salónku jeho letu, měl pocit, že vyplivne plíce a zhroutí se, protože se mu šíleně třásly nohy vysílením. Obraz před sebou viděl dvojitě, ale i tak se nevzdával. V salónku bylo ještě dobrých sto lidí a Toru určitě mezi nimi. V tu chvíli Ryosukeho něco napadlo.

Rychle doběhl k bráně, která pouštěla lidi dovnitř, a odhodlaně se postavil před dvojici personálu, co měla na starosti kontrolu příručních zavazadel.
"Dobrý den, eh…" slova se mu drala z úst v útržcích, jak mu nevycházel dech.
"Pane, všichni cestující už kontrolou prošli, asi jste si spletl let, takže…"
"Já vím!" vyhrkl Ryosuke. "Potřebuju, abyste někoho zastavili. Prosím! Nesmí odletět!" žadonil udýchaně. Žena a muž v uniformách se na sebe nechápavě podívali.
"A proč nesmí odletět?" zeptala se úřednice. Ryovi došlo, že jeho chování a prosba mohou vzbudit podezření. Omluvně zamával rukou před obličejem a snažil se vyloudit na rtech něco podobného úsměvu.
"Ne, tak to není. On… není to terorista, nebo tak něco. Prosím, zastavte ho. Jmenuje se Yamashita Toru…"
"Myslíte si, že je to tak jednoduché? Vaše jméno?" vložil se do toho i úředník.
"Yamada… Ryosuke… Kruci, copak na tom záleží?" Ryovo zoufalství se rázem změnilo na vztek. Tohle nikam nevedlo. Zatracené letištní předpisy a směrnice.
Ryo zlostně zafuněl a otočil se ke kontrole zády, pak se pořádně nadechl a zavřel oči.
"Toru Yamashita! Toru Yamashita má zákaz nastoupit do letadla!" vykřikl, co mu jeho hlasivky stačily. Než stihl otevřít oči, kdosi mu stáhl obě ruce za záda a nasadil mu pouta. Musel to být jeden z těch protivných úředníků.

"Co si myslíte, že děláte?" zavrčel mu muž do ucha. Z druhé strany zaslechl mluvit ženu. "Jo, máme tu malý problém, pošlete sem prosím ochranku," hlásila do své vysílačky. Ryosuke se zamrvil, ale nezmohl vůbec nic. Natahoval krk, co to šlo, očima bloudil po davu lidí, kteří se po něm zmateně otáčeli, protože ho samozřejmě většina slyšela, když řval. Věděl, že tohle je jeho poslední šance.
"Toru Yamashito, krucinál, ať tě ani nenapadne nastoupit do toho letadla!" zkusil to znovu a pochopitelně i naposledy. Hned nato byl totiž sražen na kolena a muž v uniformě mu zacpal ústa svou dlaní. Bohužel Ryo tak ztratil výhled do salónku a s ním i úplně nejposlednější naději, co měl. Z očí se mu znovu začaly řinout slzy. Netušil, jestli ho Toru slyšel, ale pokud ano, bylo to ještě horší. Nereagoval na něj záměrně. Už ho nechtěl vidět.

Ryo netušil, jak dlouho na zemi klečel, ale bylo to určitě sotva pár minut. Zatímco se úředníci snažili uklidnit situaci v salónku, protože někteří pasažéři byli paranoidní a vsugerovali si, že Toru Yamashita je minimálně uprchlý trestanec, kterého pronásleduje lovec zločinců, Ryo byl dvěma vysokými muži odveden do kanceláře vedoucího bezpečnostní služby, kde ho nechali dalších dvacet minut samotného. Snažil se nekoukat na hodiny, které měl přímo před sebou, ale nešlo to. S každou další minutou cítil, jak z něj odchází energie i mentální rovnováha. Byl tak blízko, tolik toužil Toruovi říct, co cítí a třeba to pak nechat na něm, ale nedostal se ani k tomu, aby ho mezi těmi lidmi zahlédl. Co když odletěl jinam? Nebo zůstal doma? Ne, Ryosuke věděl, že tohle byla poslední možnost. Víc si jich totiž nezasloužil.
V okamžiku, kdy hodinová ručička dosáhla času odletu letadla, Ryosuke definitivně rezignoval. Rozbrečel se tak, až se mu roztřásla ramena a bylo mu úplně jedno, jestli ho někdo uvidí, nebo uslyší. Třeba ti, co stáli za polopropustným zrcadlem po jeho levé ruce. Tohle byla vyšetřovací místnost, takže by se nedivil, kdyby se na něj teď dívalo několik lidí a bavilo se na jeho účet. Jenže mu to vážně bylo ukradené.

Se spoutanýma rukama si nemohl ani otřít tváře. Díra v hrudi se pomalu začala plnit smutkem, o němž věděl, že už ho odsud nikdy nedostane. Ani kdyby přišel někdo nový, do koho by se zamiloval. Protože opravdovou lásku zažijete jen jednou za život a ta Ryosukeho právě skončila.
Zamlženým pohledem naposledy koukl na hodiny a sklonil hlavu. V další vteřině se za ním otevřely dveře a do místnosti vstoupil nějaký muž v obleku, který se posadil naproti. Ryo si všiml, že kývl hlavou, nejspíš na nějakého poskoka. Někdo další mu totiž hned nato sundal pouta a pak odešel. Popotahujíc si promnul bolavá zápěstí a se zkrabaceným obočím se na člověka před sebou zadíval.
"Jsem Takamura, šéf ochranky…" představil se muž. S povzbudivým úsměvem sáhl do kapsy a podal Ryosukemu kapesník. Ten ho nejistě přijal a osušil si mokré tváře.
"Yamada," fňukl Ryosuke. "Omlouvám se, obvykle nepůsobím jako narušený člověk, tedy ani nejsem, já… promiňte," opět sklonil hlavu, tentokrát studem. Poplakal si, ale už toho bylo dost. Musí se vzchopit.
"Vím, kdo jste, a zajímalo by mě, co jste to tam vyváděl? Jen tak křičet na lidi, ještě na letišti. Tohle je kritická doba, Yamado-san, bezpečnost si takové chování může vysvětlit různými způsoby," vysvětlil mu muž navzdory vážným slovům přívětivě.
"Ano, jistě, omlouvám se, promiňte…"
"Už se neomlouvejte. Věřím, že se tahle situace nebude opakovat, vy to přece nemáte zapotřebí," ušklíbl se Takamura. Ryosukeho by zajímalo, odkud ho muž zná. Skoro by ho tipoval na otce nějaké jeho fanynky.

"Ne, to opravdu nemám. A slibuju, že se to už nebude opakovat," přikývl Ryosuke svorně. Muž vstal a spojil ruce za zády. Pak se několikrát prošel po své ose tam a zpátky.
"Hm, takže to bude asi pravda…" zamyslel se nahlas.
"Pane?" nechápal Ryosuke. Takamura se k němu otočil čelem a předklonil se.
"Volal jste jméno Toru Yamashity, ne? Toho kytaristy z One Ok Rock," ujišťoval se. Ryo zamrkal a otevřel ústa údivem.
"Toho taky znáte?" nevěřil.
"Jen z vyprávění. Od dcery." Takže to Ryosuke tipnul správně. Dcera pana Takamury byla jeho fanynka… nebo Toruova.
"Aha, rozumím," špitl Ryo. Usilovně přemýšlel, jestli se právě nedostal do konfrontace s homofobem. Muž v jeho postavení by mu mohl totiž pořádně zavařit.
"Smím se zeptat, jestli je to tedy pravda? Vy a Yamashita?" přivřel Takamura oči. Ryouske se kousl do rtu, protože si uvědomil, jak malá je v něm dušička. Mělo by to toho chlapa vůbec zajímat? Přece to nebyla jeho věc, řešili tu Ryosukeho způsobení zmatku, ne jeho soukromí.
"Eh, nevím, jestli… záleží na tom?" zeptal se Ryo bojácně. Takamura se posadil zpět za stůl a položil lokty na jeho desku.
"Dcera byla jeden čas úplně šílená, ale chápu to, není sama, že? Tyhle chlapecké skupiny… Jen mám pocit, že co proběhla ta tisková konference, trochu ji to přešlo. Víte jak, všechny ty holky mají naději, že se jim splní sen a ten se pak najednou jednoho dne rozplyne. Nemyslím, že by zanevřela na tu vaši skupinu, ale asi pochopila, že tudy cesta nevede…" přiznal muž. Ryo nevěřil vlastním uším. Takamuru musela dceřina posedlost jím asi hodně trápit, když se mu svěřil. Byl to úplně neznámý muž, a přesto mu přednesl své obavy.

"To je mi líto, Takamuro-san. Záměr Johnny´s není fanoušky trápit a už vůbec jejich rodiče. Všechno, co děláme, je pro zábavu, potěšení. Vím, že některé holky mají až moc bujnou představivost a pak si dělají plané naděje, ale věřím, že je to po čase přejde…"
"Jen se znovu neomlouvejte, Yamado-san, my dospělí tomu přece rozumíme, taky jsme si tím prošli. Takže proč jste u brány 37 pokřikoval Yamashitovo jméno? Zcela zjevně se nejedná o teroristickou situaci, ale rád bych to věděl, pokud to není tajné," vyzvídal Takamura. Ryosuke sklonil pohled, aby si promyslel, co řekne. Nechtěl Takamuru podezírat, ale něco mu říkalo, že jestli otevřeně přizná, že s Toru chodí, muž to co nejdřív vyklopí své dceři, jen aby si pojistil, že už z chlapeckých kapel nebude tak hotová. Věděl o té tiskové konferenci, určitě od dcery, která mu to oznámila pravděpodobně s pláčem, že se jí hroutí svět, jelikož její idol je nejspíš gay. Tímhle by to definitivně potvrdil a rodina by měla klid.
"Myslím, že o tom nemůžu mluvit přímo, Takamuro-san. Chápejte, je to choulostivá záležitost. Já…"
…toho muže šíleně miluju a nechtěl jsem ho nechat odejít.
"Přísahám, že to zůstane mezi námi, pokud máte strach, že bych s tím šel na veřejnost," podsunul mu šéf ochranky svůj slib. Člověk na svém místě, pomyslel si Ryosuke. Každého má už dopředu přečteného.
"No, pochybuju, že se můj výstup utají. Jestli mě někdo z těch lidí poznal…" povzdechl si Ryo ztrápeně.
"Chápejte, Yamado-san, něco musím uvést do zápisu. Jsou to samozřejmě tajné informace, které zůstanou zde, ale jestli vás mám pustit, tak potřebuji alespoň něco," naléhal Takamura.

Ryosuke si promnul rty a ohlédl se po zrcadle, kde uviděl svou uslzenou tvář a zarudlé oči. Jestlipak tam pořád někdo stál? A jak moc si jeho bolest asi užíval? Mediální hvězda udělala na letišti poprask a pak se zhroutila. Mohlo to být ještě horší? Až se to dozví Johnny-san, vyhodí celou skupinu a veškerá jejich snaha přijde vniveč.
Ryo pomalu vrátil pohled muži a přikývl.
"Tak dobře. Chtěl jsem Yamashitu-kun zadržet. Dnes jsme se pohádali, já ho vyhodil, ale pak jsem si uvědomil, že jsem udělal strašnou hloupost a chtěl jsem mu to vysvětlit. A on měl vypnutý telefon, tak jsem si zjistil, kdy letí další letadlo do LA a vyrazil na letiště. Po pravdě ani nevím, jestli měl tímhle letadlem letět, prostě jsem to zkusil. To je všechno," vychrlil to Ryosuke na jeden nádech.
"Hm a důvod té hádky? Nejednalo se o nic nezákonného, že ne?" vyzvídal šéf. Ryosuke zatnul čelist a zamračil se. Opravdu to bylo nutné?
"V podstatě to nebyla hádka, jen jsme se… rozešli. Jako partneři… milenci, chápete? Nežádal jsem ho, aby něco propašoval do států, ani jsem po něm nechtěl, aby v letadle nastrčil bombu!"
"S tímhle nežertujte!" ohradil se Takamura. Ryosukemu okamžitě sklaplo, asi by to opravdu neměl přehánět, ještě si zadělá na další problémy.

"Já vím, promiňte, ale… vy jste tady nikdy takovou situaci nezažil? Lidi dělají špatná rozhodnutí, ale taky si to občas uvědomí a chtějí zachránit alespoň něco. Nejdřív jsem si myslel, že jednám správně, že bych byl sobec, kdybych to neukončil, jenže pak…" Ryosuke začal znovu popotahovat. Proč ho ten chlap tolik dusil? Proč měl najednou potřebu říct úplně neznámému člověku, jak moc všeho lituje a že chce Toru zpátky? "Prosím, můžete mi alespoň říct, jestli tím letadlem odletěl?" zadíval se na muže prosebně zakalenýma očima.
Takamura si ho chvíli prohlížel, než bez jediného slova vstal a odešel z kanceláře. Ryosuke se za ním stihl akorát otočit. A tohle mělo znamenat co? Dokud se dveře znovu neotevřely, Ryo na ně prostě zíral. Nechápal, co se to děje, proč mu Takamura nemohl říct úplně základní informaci, když už se jednalo i o Toru? A proč tak náhle odešel.
"Ryosuke?" uslyšel před sebou známý hlas. Byl myšlenkami jinde a přes slzy se mu rozmazávalo vidění, takže si nebyl jistý, jestli vidí správně. Hlavně informaci, kterou oči předaly mozku, nevěřil. Nejistě vstal a udělal krok vpřed. Člověk, jenž ho oslovil, mu vyšel vstříc.
"Toru…" vydechl Ryo, zatímco se vrhal do jeho nabízené náruče. "Takže jsi mě slyšel, když jsem na tebe volal? Kruci, já myslel, že je všechno ztracený… do prdele! Vyslýchali mě jako nějakýho zločince… A tohle se mi určitě jenom zdá, protože ve skutečnosti tu se mnou nejsi… jsem idiot a nezasloužím si tě, tak co bych čekal jinýho…" lamentoval do Toruova ramene. Samozřejmě se mu to zdálo. Takamura odešel a on se zasnil. Takhle nějak by se to odehrálo v amerických romantických filmech.

"Já vím, Ryosuke a mrzí mě to. Už jsem s Takamurou-san mluvil a… všechno jsem slyšel…" přiznal Toru, hladíc konejšivě Ryosukeho po vlasech a zádech. "A nezdám se ti. Nikam jsem neodjel, zůstanu tu s tebou, jasný? Takže přestaň fňukat, jsem tady!" pokáral ho Toru jemně. Ryosuke se odtáhl, aby se na něj mohl podívat.
"Cože? Co všechno jsi slyšel?" nechápal. Po slzách a pocitu snění nebylo ani památky. Pomalu od Toru odstoupil a zamračil se. "Tys… celou dobu stál tam, že jo?" kývl hlavou k zrcadlu. Yamashita zvedl ruce na svou obranu a zavrtěl hlavou.
"Neměl jsem na vybranou. Způsobil jsi tu pozdvižení a oni chtěli vědět, o co jde…"
"Takže tě stáhli z letu?"
"Víceméně," připustil Toru. Ryosuke nevěděl kam s očima a nejraději by do něčeho třísknul pěstí. Ano, do Yamashity.
"Takže bys odletěl, kdyby tě kvůli mně neodtáhli sem, je to tak?"
"Nejspíš jo, tebe to překvapuje?" zavrčel Toru a dal si ruce v bok. "Vyhodil jsi mě, rozešel se se mnou. Zhruba posledních šest hodin jsem tě nesnášel k smrti, Ryosuke! A dej mi dobrý důvod, abych si to ještě nerozmyslel. Nastoupím klidně hned do dalšího letadla a už o mně neuslyšíš!"
"Ale před chvílí jsi řekl, že… že tu zůstaneš…" Ryosuke došel k židli a zničeně se na ni svalil. Proč by měl Toru vlastně zůstávat? Jenom proto, že se Ryo před nějakým chlapem sesypal a on to viděl přes zrcadlo? Toru nebyl z těch, na koho by platily slzy a lítost. A právě toho se Ryosuke bál, když na letiště jel. Že nebude mít nic, čím by mohl argumentovat. To že dostal rozum, nadneseně řečeno, zařídili kluci, ne on. Nebýt Keita a jeho smělého nápadu postavit se za něj před velkým šéfem, Toru by teď seděl v letadle a Ryosuke by se doma užíral, asi jako každý po rozchodu. Ani sám sobě by svou bolest nepřiznal naplno, protože by si pořád dokola opakoval, že to udělal pro dobrou věc.

"Je to tak, nezasloužím si tě," svěsil Ryo ramena. Neviděl na Toru, ale možná teď ani nechtěl. Dokud nebouchnou dveře, měl jistotu, že ho druhý muž poslouchá.
"Všechno je to zásluha kluků. Šel jsem za Johnny-sanem, aby zrušil to sledování a slíbil jsem mu, že se my dva už nebudeme scházet. Nevěřil mi to, ale s tím jsem počítal. Chtěl nějakou záruku, jenže zrovna v tu chvíli se tam nahrnuli kluci a… jako jeden se za nás postavili. Že skončí všichni, pokud spolu nebudeme moct být." Ryosuke si otřel kapesníkem nos a rychlým mrkáním se pokusil setřást zbytky slané vlhkosti. "Nikdy bych za nimi nešel s takovou prosbou, ale oni se cítili dotčení, že jsem jim o nás neřekl. Já… chtěl jsem to jenom urovnat a jiný způsob mě nenapadl. Kdyby šlo jen o mě… Ale oba dobře víme, že to tak není. I ty jsi součástí něčeho většího, nezáleží jen na tvým slovu a volbě. I tak mě to neomlouvá, přiznávám. Teď vím, že jsem udělal hroznou chybu. Kdybych víc věřil lidem okolo sebe, tak…"
"Chceš říct, že ten hajzl svolil k tomu, abychom spolu dál chodili?" ozval se Toru nevěřícně. Ryosuke na něj natočil tvář a přikývl.
"Ale já pochopím, když už nebudeš chtít. Podělal jsem to, nebýt Keita a ostatních, nikdy bych za tebou na letiště nejel. Tedy, chtěl bych, ale slib šéfovi by mi to nedovolil," přiznal. Stydlivě odvrátil od muže tvář a povzdechl si. Teď už jen přežít to bouchnutí dveří a bude to mít konečně za sebou. Veškeré slzy, co měl, už vypotřeboval. Snad ho odsud brzy pustí, aby mohl jít truchlit domů.

"Ty jsi vážně idiot, Ryosuke!" promluvil k němu Toru naštvaně. Ryo se znovu ohlédl, protože byl z jeho slov zmatený. Druhý muž přistoupil blíž a chytil ho za paži. Pak si ho vytáhl k sobě.
"Přiznej to, jsi idiot. To mě jako posíláš pryč, když můžeme být spolu?" zatřásl s ním, než ho zuřivě políbil. Ryosuke si připadal jak hadrová panenka, i tak se donutil zvednout unavené ruce a obejmout muže kolem pasu.
"Toru," zašeptal do polibku. "Nezasloužím si…"
"Už dost, ty blázne. To posoudím já, co si zasloužíš a co ne. A zrovna teď…"
"Jo?" vyhrkl Ryo netrpělivě. Toru ho sice nikdy neuhodil, ale vzhledem k tomu, jak se k němu dnes ráno zachoval, by si možná nějaký ten políček opravdu zasloužil. Toru se zlověstně ušklíbl a plácl Rya po zadku. Jeho tvář pak ovšem zjihla a s ní i pohled, který Ryosuke tolik miloval.
"Zasloužíš si pořádnou večeři, koupel a dloooouhý milování," pousmál se Toru. Ryosuke se pozastavil u té koupele. Pravda, při běhu po terminálu se dost zapotil, tudíž asi moc nevoněl.
"Promiň, jak jsem za tebou utíkal… zpotil jsem se…" rychle se vymanil z Toruovy náruče, jenže byl opět přitažen zpátky. Kytarista ho obalil pažemi a natiskl si jeho tvář na svůj krk.
Ryo poznal, že Toru zvážněl. Cítil na své kůži jeho rychlý tep a kousek pod ním tlukot srdce. Mačkal ho k sobě se zoufalou potřebou, být si co nejblíže, protože Toru nikdy neobjímal jinak. Vždy to bylo naplno a s veškerým citem.
"Voníš nádherně, Ryosuke, prostě mě nech, ať se o tebe postarám. Od teď, až dokud nás to bude bavit," zašeptal Toru. Ryosuke jen zakýval hlavou. Víc si snad ani přát nemohl. Toru chytil jeho tváře a zadíval se mu do očí. "Budu jezdit tak často, jak to půjde, a kdyby ti vyšla dovolená na naše turné, chci, abys jel se mnou. A jakmile skončí ten humbuk okolo desky a koncertů, tak…"
"Ne Toru," zavrtěl Ryo hlavou. Přece ho nenechá něco slíbit, když mohlo být za půl roku všechno jinak. "Nechci, abys dělal takový rozhodnutí dopředu," prosil ho. Jenže Toru se tvářil, jako kdyby ho neposlouchal.
"Mě se ale nezbavíš, Yamado, to je ti doufám jasný. Pokusil ses o to už dvakrát, ale víckrát to nedovolím. Chci jen trochu času, abych vymyslel, jak to skloubit s kapelou," požádal ho. Ryo nadšeně přikývl a rychle ho políbil.
"Máš tolik času, kolik budeš chtít. Teď už to zvládneme, vím to!" prohlásil odhodlaně. Kytarista se pousmál a věnoval Ryovým rtům další hluboký polibek.

Kdyby se za jeho zády neozvalo symbolické odkašlání, snad by tam takhle stáli navěky. Pomalu od sebe odstoupili a nechali Takamuru-san, aby mezi nimi prošel. Šéf ochranky po cestě mrkl na Ryosukeho a ušklíbl se.
"Takže pro dnešek to vyřídíme takhle, Yamado-san. Vy se mi tady podepíšete na svou fotku s věnováním pro Hibiko, zapíšete si za uši, že na letišti není třeba dělat rozruch a pak se rozloučíme, co vy na to?" navrhl Takamura zcela vážně. Ryovu fotku si samozřejmě přinesl sebou. Nejspíš si ji byl právě vytisknout. Ryosuke bez řečí přistoupil ke stolu a podepsal obrázek i s domluveným věnováním. Ještě přidal dolů malé srdíčko. Pak se hluboce poklonil.
"Děkuju, Takamuro-san. Slibuju, že už o mně v souvislosti s terorismem neuslyšíte," zvedl přísežně ruku.

Epilog

Ryosuke se zadíval na svou ruku, jež byla pohodlně vložena do Toruovy, zatímco si ho kytarista vedl vstupní halou svého domu k výtahům. Recepční na ně zamával a popřál hezký večer. Když nastoupili do kabiny a dveře se zavřely, Toru natlačil Rya ke stěně a netrpělivě se vrhl na jeho ústa. Jeho ruce byly všude, hladil ho po bocích, po stehnech, vzdychal mu do rtů, oči zavřené slastí a spokojeností.
"Toru, lásko, slíbil jsi mi večeři…" zafuněl Ryosuke vzrušením.
"A nejen to, bude i koupel a…"
"Co kdybys mi zahrál na kytaru?" přerušil ho Ryosuke rozněžněle. Vyšší muž ho přestal líbat a přivřel na něj oči.
"To je to nejmenší, ale dneska?" nechápal zvláštní Ryovu prosbu. Ryosuke si ho přitáhl za zadek na sebe a zavrněl.
"Dlouho dobu jsem ji nenáviděl, měl bych si k ní konečně najít nějaký vztah. Možná, když hezky zahraje a nešvihne mě strunou přes oko…"
"To byla náhoda," bránil se Toru. "Obvykle takový voloviny nedělá," dodal hravě.
"V pohodě. Vlastně už jsem jí poděkoval, za nás za oba," ujistil ho Ryosuke. Kytarista znovu přivřel oči, pak se ale zasmál a pevně mladšího muže objal.
"Ty jsi trdlo, že jo? Dostal bych se ti pod kůži i bez kytary, na to vezmi jed! Našel bych jinej způsob."
"O tom nepochybuju," zabručel Ryosuke. "Protože mě hrozně miluješ…" provokoval ho. Toru ho pohladil po vlasech a políbil na ušní lalůček, do kterého pak zašeptal svým podmanivým hlasem, ze kterého ještě po půl roce Ryovi vstávaly chloupky i na krku. "Na to vezmi jed dvakrát!"

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Velvet Velvet | 3. dubna 2018 v 22:20 | Reagovat

OOhhhh :-P

Tak v jednu chvilku jsem si fakt myslela, že to asi nestihl a že bude muset až do LA O_O

Ale kráááásnýýýý....kluci užasný...ještě že je má :D

A budu doufat, že jim to vydrží hooodně dlouho :-D

Musím si rejpnout...kdyby Takamuru-san věděl, že si jeho dcerka Hibiko za čas vezme pana učitele až odmaturuje, byl by v klidu...hahaaaaaaaa :-D

Děkuju zaúžasnej příběh...já se bavila, plakala a užila si to :-P  :-D

Aligator ;-)

2 Karin Karin | 4. dubna 2018 v 23:24 | Reagovat

Já se tak bála že to nestihne povídka moc moc moc pěkná dík. :-P  :-)

3 Nade Nade | E-mail | 2. června 2018 v 14:13 | Reagovat

No tak to byla sranda. :-D  :-D  :-D
Takový bugr na letišti překonat mé očekávání. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci, že jo? :-D  :-D
Děkuji za pěknou povídku. Opravdu jsem si ty kluky asijký užila. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama