Nesahej na tu kytaru! 17. 1/2

3. dubna 2018 v 21:18 | Extasy |  Something about Yamada Ryosuke

Je to tady, moji milí. Konec povídky Nesahej na tu kytaru!
Možná bych teď mohla k tomuhle počinu napsat pár stručných slov, když už se mi podařilo po dlouhé době zase vyplodit něco kompletního.

Původní záměr byl napsat jednodílku s Toru a Ryosuke. Tenhle nápad přišel po koncertu One Ok Rock, na kterém jsme v prosinci minulého roku byly s Velvet. Přiznám se, že i po té době si pořád intenzivně vzpomínám na Torův pohled, když kolem nás kluci procházeli do Lucerny. Stejně jako u Adama a Tommyho, když jsem s nimi tvořila povídky, mám u popisování Torua podobný pocit. Píšete o někom, koho jste viděli na vlastní oči, zkrátka to prožíváte trochu jinak. Jinak tahle povídka ale nebyla nic objevného, to přiznávám. Dokud budu Ryosukeho a další japonské kluky vkládat do povídek jako reálné postavy, pak se to zkrátka bude točit kolem jejich života a práce. Ne snad, že by dění v asijských uměleckých agenturách bylo nudné. To ani trochu :)

Nakonec jsem ráda, že jsem jednodílku rozvinula v příběh, určitě jsem tím udělala radost minimálně sobě a Velvet. A samozřejmě Karin a Nade. Tímto děvčata děkuju za přízeň a vaše úžasné komentáře. Užijte si poslední díl a snad se tu zase brzy uvidíme.
Enjoy :)


* * *

Dalších pět minut Ryosuke vnímal jako zbytečný čas, který není potřeba si pamatovat. Útržkovitě si vybavoval jen to, jak ho Keito vedl chodbou k jejich apartmánu, ruku položenou kolem jeho ramen a jak mu neustále opakoval, že už je po všem a aby se pořádně nadechl.
Jenže Ryosuke nemohl, nešlo to. Protože si připadal jako v jiném světě a protože cítil na prsou tíhu. Také si uvědomoval další hlasy. Rozpoznával v nich postupně všechny své kolegy. Dohadovali se, ale neznělo to negativně, spíš netrpělivě. Někdo ho pohladil po zádech, nějak si vsugeroval, že to byl Chinen. Když ho vstrčili do velkého uzavřeného prostoru, který patřil skupině Hey Say Jump (každá skupina v agentuře měla takové místo, kde mohli všichni relaxovat, nebo se připravovat na různé akce a diskutovat o nich), Ryosuke došel jako robot k velké pohovce a pomalu se na všechny otočil. Kluci zůstali stát u dveří. Všichni ho zaujatě pozorovali a čekali. Netušil, co jim má říct.
"Děkuju," vydechl. Inno si tiše odkašlal a vystoupil do popředí.
"Promiň, Ryo, choval jsem se asi divně, ale… já jenom nechtěl, abys od nás odešel. Viděl jsem v Yamashitovi hrozbu, že tě odvede pryč," vysvětlil svůj bojovný postoj v době, kdy se vztah mezi Ryosuke a Toru provalil na tiskové konferenci. Ryo pozvedl obočí, opravdu byl překvapený. Čekal by, že budou Innovy pohnutky jiné, když tak vyváděl. Jenže na druhou stranu, žárlit můžeme na mnoho věcí a z mnoha důvodů. Ne jen z romantické lásky.
"To je v pohodě." Kousl se Ryo do spodního rtu. Měl co dělat, aby se přede všemi nerozbrečel. Až teď mu začalo pořádně docházet, co se vlastně stalo. Všichni se za něj postavili. Jestli to bylo kvůli Toru, nebo kvůli tomu, aby prostě neodešel ze skupiny, netušil, ale v závěru na tom ani trochu nezáleželo. Udělali to zkrátka pro něj. Přiložili velkému šéfovi, který vždy jen vzbuzoval strach nůž na krk. A on?
Co vlastně udělal on?

"Hrozně mě to mrzí, nechtěl jsem, aby to došlo takhle daleko, ale když mi dnes ráno Keito řekl o tom detektivovi, já… naštval jsem se. Připadám si jak cvičená opice, kruci…" Ryosuke nevydržel. Slzy jako hrachy se mu začaly kutálet po tvářích a ani otření rukou nepomohlo, protože se tvořily stále další. Otočil se ke klukům zády a pokusil se o to znovu. Za chvíli už za sebou cítil přítomnost ostatních a také několik konejšivých dlaní na ramenou. "Ne, prosím, sesypu se, jestli…"
"Tak se sesypeš, no a co?" stoupl si před něj Daiki. Když ho Ryosuke náhle objal, kamarád se jen pousmál a udělal totéž. Kolem nich to zašumělo povzbudivými slovy.

Ryovi chvíli trvalo, než usoudil, že by další slzy už mohl potlačit. Pomalu se od Daikiho odtáhl a rozhlédl se po ostatních.
"Nejvíc mě štve, že to stejně nic nevyřeší. Johnny-san nás má prostě v hrsti. Jste fakt hodní, že jste to pro mě udělali, ale…"
"O čem to mluvíš, Yama-chane?" podivil se Hikaru.
"Že by se musel stát zázrak, aby zabralo i něco tak odvážnýho," vysvětlil Ryo. Hikaru nechápavě přelétl další kluky a znovu upřel svůj zmatený pohled na Rya.
"Tak asi budeš muset začít věřit na zázraky. Co sis myslel? Že nás po něčem takovým Johnny-san vypakuje ze svý kanceláře s posledním slovem?"
"Ale jak…"
"Brácho, tys musel být asi hodně mimo, co? I když to vlastně chápu, jsi zamilovanej," zasmál se Yutti. V tu chvíli si před Rya konečně stoupl i Keito, který celou akci naplánoval.
"Zabralo to a ani jsem nečekal nic jinýho. Jenom v tomhle složení, jak nás tu teď vidíš, dokážeme být kompletní a úspěšní a šéf to zatraceně dobře ví. Možná jsem se trochu bál, že bude nadávat, ale ani to se nestalo. Pochopil, že mu štvanice na tebe a Toru nestojí za to, aby se připravil o nás všechny. Neboj se, že to nemá sakra dobře spočítaný," obeznámil ho Keito se situací. Ryo otevřel pusu překvapením a pak se svalil zcela bez síly na pohovku. Ostatní se ihned naskládali kolem něj. "Když to shrnu, máš zelenou. Nikdo už tě nebude sledovat a můžeš být s Toru," dodal Keito vítězně.

Ryosuke se na něj podíval, oči vytřeštěné nedůvěrou. Nemohlo to být tak snadné, takhle to přece v běžném životě nechodí, aby měl člověk tolik štěstí a tolik skvělých přátel. Jenže když si to po nějaké chvíli konečně srovnal v hlavě, uvědomil si, že zas takové štěstí nemá. Nechal Toru odejít. Muže, kterého miloval, poslal pryč. Opravdový zázrak by byl, kdyby mu vůbec někdy odpustil.
"Kruci, Ryo, přestaň se tvářit takhle. Vyhráli jsme!" pokáral ho Chinen. Ryosuke otočil hlavu na něj a zkrabatil bradu, protože to vypadalo, že se blíží další plačtivý záchvat.
"Ale já ho vyhodil. Dneska ráno jsem se s Toru rozešel," začal zase nabírat. Tentokrát se k němu naklonil Inno.
"To my přece víme. Proč myslíš, že jsme to šli zachránit? Zařídili jsme to u šéfa, ale s Yamashitou je to na tobě. Prostě za ním běž a řekni, že ho chceš zpátky!" pobídl ho přísně. Ryosuke zavrtěl hlavou.
"Nejspíš už je v letadle nad oceánem. A i kdyby ne, nepřijme mě zpátky, dal jsem mu jasně najevo, pro co jsem se rozhodl."
"Ty se ale nevzdáváš tak snadno, že ne?" zamračil se na něj Yuto. "Pro skupinu jsi byl ochotný rozejít se s Toru. Vážně nám chceš namluvit, že nezvládneš získat zpátky chlapa, co tě zbožňuje? Promiň, ale nenapadá mě nic, co by bylo snazší," pokrčil rameny.
"Jak víš, že mě zbožňuje?" zabručel Ryosuke. Do dneška o nich dvou neměli kluci, tedy kromě Keita ani tušení.
"Ale no tak, Ryosuke, ta pusa na tiskovce bylo co?" ozval se Yabu. Ryo střelil očima po Innovi, aby kolega poznal, že další slova budou patřit jemu.
"Porno!" citoval ho. Kluci se do jednoho zasmáli, než si Yuto opět přivlastnil pozornost.
"Jak pro koho. Jestli tě Toru nemiluje, tak proč by za tebou každý měsíc lítal přes půlku zeměkoule? A veřejný mínění má očividně u zadku. Je fakt šlechetný, cos pro nás udělal, ale doporučuju ti, abys příště podobný průšvihy projednal s námi. A to platí pro každýho tady." Yutti ukázal na každého zvlášť, aby pochopili, co tím myslel, a dokud všichni nepřikývli, bylo v pokoji ticho.

"Takže co teď?" zeptal se pro změnu Yuya Takaki. Samozřejmě to platilo na Rya. Kluci prostě čekali, co udělá a rozhodně neměli na mysli to, že by měl zůstat sedět na zadku v agentuře.
"Dejte mi chvilku," požádal Keito, zatímco něco hledal v mobilu. Pak vyťukal na displeji nějaké číslo a přiložil si telefon k uchu. "Dobrý den, ehm… mohl bych vědět, kdy odletělo poslední letadlo do Los Angeles? Jistě, počkám, děkuju!" Ryosuke přivřel oči. Periferním viděním zaznamenal, že se na Keita dívají i ostatní. Když kamarád ukončil hovor s dalšími slovy díků, cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Keito se na něj otočil a pousmál se. "Poslední letadlo odletělo dneska ráno v devět. Ani při dobrý vůli ho Toru nemohl stihnout. A další letí za dvě hodiny… takže…"
"Máme přibližně hodinu a půl, abychom se dostali na letiště. Do LA se dá letět jenom z Narity, že jo?" ubezpečoval se Chinen.
Na Ryosukeho bylo tohle všechno příliš rychlé a chaotické. To jak se mezi sebou kluci dohadovali, jak řešili jeho problémy s Toru… Pořád se z toho nějak nemohl vzpamatovat.
A že dostal od velkého šéfa požehnání, už vůbec nepobíral. Zkoušel odhadnout, kdy mu to asi tak dojde, ale pořád si myslel, že nikdy. Že bude neustále ve střehu, i kdyby to dostal od Johnnyho-san písemně.

Chinen ho plácl po zádech. "Na co ještě čekáš? Jdeme, nebo budeš muset letět za ním. Tohle bude lepší vyřídit hned!" rozhodl. Ryosuke se pomalu zvedl, stále rozhlížejíc se kolem sebe, jestli se mu to prostě jenom nezdá. Snu by totiž uvěřil snáz. Když ho skupina mezi sebou vedla na parkoviště společnosti, uvědomil si, že se dohadují o tom, kdo má rychlejší auto. Někdo navrhl, aby jel na své motorce, že se skrz zácpy snadněji prosmýkne, další zase protestoval, že je Ryosuke mimo a spíš by dřív někde naboural. V podstatě musel souhlasit s oběma variantami. Chtěl jet sám, ale pořád byl absolutně mimo.
Nakonec skončil v Keitově Mazdě s tím, že další auta pojedou před a za nimi. Vědělo se, že Yuya má coby řidič Tokio perfektně zmáknuté a znal spoustu vedlejších uliček, které využíval, aby se vyhnul kolonám, takže jel první.

Jakmile vyjeli z parkoviště, Ryosuke se zadíval na Keitův soustředěný profil a povzdechl si.
"Děkuju, Keito," řekl skoro šeptem. Kamarád sice neotočil hlavu, ale pousmál se.
"Udělal bys to samý pro každýho z nás."
"Jo, to udělal, ale…"
"Ale už toho komandování bylo dost," přerušil Keito Ryosukeho. "Jednou k tomu muselo dojít, jsme dospělí, chceme žít svoje životy jako ostatní," dodal poněkud smutně. Ryosuke přikývl, sledujíc zadek Yutovy Toyoty před nimi.
"Vím, že jsem zprvu docela vyšiloval, uvědomuju si to zpětně. Asi jsem se bál stejně jako Inno, jenže když mi včera došlo, že se s Toru pořád scházíte a vydržel jsi mi to celý ten půl rok neříct, cítil jsem se najednou takový prázdný…"
"Nechci, abys to chápal zle," ozval se Ryosuke na obranu. Keito se na něj rychle podíval a zavrtěl hlavou.
"Tak jsem to nemyslel. Vím, proč jsi mi nic neřekl, ani Chihiro-san. Prostě jsi nás chránil. Cítil jsem se prázdný proto, že jsem si uvědomoval tvé podvědomé napětí. Počítám, že každý ten víkend s Toru byl pohádkový, užili jste si ho, jak nejlépe jste mohli, ale ve skrytu duše jsi měl pořád strach. Teď už vím, že ho máš opravdu rád a on tebe, myslím, že jsem o tom jenom předtím pochyboval, nehledě na to, jak jsi na něj byl naštvaný za to jeho arogantní chování," Keito zpozorněl, protože se jejich malá kolona přiblížila k zácpě na křižovatce v Šibuje. Všiml si, že Yuya zabočil do nějaké dvouproudé ulice vpravo a hned za ním i Yuto, takže je neprodleně následoval. Když se opět dostali do plynulého provozu, znovu se rozpovídal.

"Muselo to být strašný, Ryosuke. Mít pro sebe tak málo času a ještě se skrývat. Vědět, kolik lidí je na tobě závislých…"
"Evidentně ani skrývání nepomohlo," posteskl si Ryosuke.
"To protože Johnny-san je starý podezíravý ďábel!" zabručel Keito. "Myslím, že už bylo na čase s tím něco udělat. A mimochodem, nejsi jediný. Dai-chanovi se líbí nějaká holka, jen se zatím nesvěřil, kdo to je, ale když jsem dneska všechny kluky svolal, abychom naplánovali ten náš grandiózní vpád k šéfovi, stranou se mi svěřil, že má strach, aby nedopadl jako ty. Jsem si jistej, že by do toho i tak šel," ubezpečil ho Keito.
"Ne, to je v pohodě, máš pravdu, něco už se muselo stát," připustil Ryosuke. "I tak si nemyslím, že to co teď podnikáme, bude mít nějakou pozitivní dohru. Byl jsi u toho. Poslal jsem Toru pryč, ani moc neprotestoval, protože… prostě pochopil, že my dva nemáme budoucnost," odkryl Ryo své obavy. Keito se zhluboka nadechl a zamračil se.
"Pokud ty jo, tak já ne! Nenechám ho odletět! Měl tu být do zítra a taky bude a vy si to vyříkáte, i kdybych na to měl osobně dohlídnout!" prohlásil kategoricky. Ryosuke na tohle nedokázal nic říct. Jistě, ještě nebyl konec, tedy podle kluků ze skupiny. On sám to ale cítil jinak. Vyměnil Toru za svůj profesní život, protože ho přesvědčil, že obojí mít nemůže. Možná měl teď kartu v rukávu, kluci se za něj postavili a velký šéf to, i když proti své vůli posvětil, ale Ryosukemu něco říkalo, že na to Toru slyšet nebude.
Zatímco on i Keito mlčeli, vybavoval si všechny ty romantické filmy, které končily na letištích, zastávkách autobusů, v docích, na nádraží, prostě na takových těch místech, která si lidé vždy spojují s nějakým druhem odloučení a byl si víc než jistý, že jeho životní příběh podobný závěr mít nebude. Protože Ryosuke nevěřil na pohádky a štěstí bez zásluhy. Jedno štěstí už ho dnes potkalo, další mít zkrátka nebude.

pokračování zde

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Velvet Velvet | 3. dubna 2018 v 22:02 | Reagovat

Bože....miluju je...úplně všechny...na pár vteřin i Psycha :-D

Jdu na další :-D

2 Karin Karin | 4. dubna 2018 v 23:06 | Reagovat

Věřím že mu to Toru odpustí. :-D  :-)

3 Nade Nade | E-mail | 2. června 2018 v 14:00 | Reagovat

Tak šup, šup! Rychle na letiště! A chtělo by to něco opravdu... epesního! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama