Nesahej na tu kytaru! 16.

28. března 2018 v 19:45 | Extasy |  Something about Yamada Ryosuke

Blížíme se do finále. Teď už to vidím tak na jeden, maximálně dva díly, tedy bez tohoto. Konec bude předvídatelný, ale věřím, že tím dnešním vás alespoň trochu překvapím :) Enjoy!


* * *

Ryosuke si vzpomněl na x situací a hlavně míst, kterým by se ve svém životě rád vyhnul, jenže žádné z nich se netýkalo budovy, do které doposud chodil celkem i rád. Poprvé mířil do agentury s takovou nechutí, že by se vážně nezlobil, kdyby to bylo naposledy. Snažil se nemyslet na Toru. Kde mu byl asi konec? Podařilo se mu sehnat letenku do LA? Nebo musel zůstat ve svém bytě a čekat na zamluvený let do dalšího dne? Ve stejné míře nechuť, jakou cítil momentálně ke společnosti Johnny´s, vnímal i svou zvědavost vůči Toru. Chtěl vědět, kde je, co dělá, jestli se také trápí, i když právě po tom Ryosuke toužil nejméně. Poslal ho pryč, ale veškerou bolest by vzal nejraději na sebe. Doufal, že mu Toru jednoho dne odpustí, přestože to bylo asi jedno, protože oni už se nikdy nesetkají. Ne, dokud bude situace taková, jaká je.

Nechal Kawasaki v podzemních garážích a do patra, kde měl velký šéf kancelář, vyjel výtahem. Johnny-san býval v práci i o víkendu, takže se Ryosuke nebál, že by ho tu nenašel. Nechtěl čekat až do pondělí, když to šlo vyřídit hned. Samozřejmě byl šíleně nervózní. Vždycky šel velkému šéfovi, jak se říká na ruku. Snažil se nedělat problémy, i když už se několikrát stalo, že se stanoviskem vedení nesouhlasil. Pokaždé se na takových situacích ale pokusil nalézt něco pozitivního, což ovšem nebyl současný případ. Ryosuke byl zklamaný. Člověk bývá během života zklamaný mnohokrát, jenže opravdově to je málokdy. Třeba když někomu bezmezně věříte řadu let a ten někdo vám najednou bodne nůž do zad.

S touhle myšlenkou Ryosuke mířil chodbou ke kanceláři nejvyššího, přitom se mu potily dlaně a v kolenou cítil třas. To že se rozhodl udělat první krok, ještě neznamenalo, že to pomůže. Když s ním Johnny-san mluvil naposledy, vypadalo to, že tím celá záležitost skončila. Přitom na Ryosukeho nasadil špióna. A s Toru se setkali až o dalších čtrnáct dní později. Ředitel mu zkrátka nevěřil od samého začátku, proč by to teď tedy mělo být jinak?
Ne, Ryosuke se nehodlal vzdát. Udělá cokoliv, aby toho Johnny-san nechal. Koneckonců se vzdal Torua. Existovala snad větší oběť, než opustit člověka, kterého milujete? S nímž se cítíte kompletní, a jeho odchod z vás udělá trosku?

Ryosuke se zastavil před dveřmi kanceláře a než zvedl ruku, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Musel se uklidnit, aby dovnitř nevstoupil jako uzlíček nervů. Stačilo, že se tak cítil uvnitř. Opatrně zaklepal a pak vešel. Než zavřel dveře, ukázkově se poklonil, jak se před ředitelem společnosti slušelo.
"Yamado-kun, copak tě ke mně přivádí?" ozval se starší muž z čela velké místnosti. Ryo vzhlédl a významně se na šéfa podíval. Poté mu bylo povoleno, aby se posadil naproti u velkého pracovního stolu s černou deskou z ebenového dřeva. Johnny-san byl zásadový člověk a svědčil o tom i jeho pracovní prostor. Všechno na něm bylo pečlivě uspořádané, papíry poskládané, tužky a propisky ve skleněném stojánku měly všechny stejnou délku. Notebook byl naleštěný, jako kdyby právě vylezl z továrny. Ryosuke si za léta strávená ve společnosti pořídil podobný zvyk. Někdy byl až úzkostlivě pořádný, i když poslední půl rok ze svých pravidel přece jen trochu slevil. Hlavně o víkendech s Toru. Ztrácet čas přehnanou úzkostlivostí a pořádností mu připadalo zbytečné.

"Copak potřebuješ?" zeptal se šéf mile. Pokud jste s Johnny-san nejednali o budoucnosti, kterou jste si představovali jinak, než on, pak dokázal být velice přívětivý a úslužný. Možná až moc. Jistě už tušil, proč za ním Ryo přišel, ale tvářil se, že nemá ani ponětí. No jistě, přece nepřizná, že na svého největšího koně nasadil štěnici.
"Chci se dohodnout a nemám v úmyslu chodit kolem horké kaše. Váš čas je drahý, stejně jako můj, Johnny-san," pozvedl Ryo obočí. Muž naproti přivřel oči a položil lokty na stůl. Do té chvíle byl celkem pohodlně opřený v křesle.
"Na to jak jsi vnímavý, jsi přišel docela pozdě," utrousil ředitel laxně. Stále byl milý, ale přece jen už pod tou maskou prosvítal určitý náznak nevole. Když náhle vstal, Ryosuke sebou trhnul, jakoby do jeho židle někdo pustil elektrický proud. Zatřásl hlavou a v duchu si napočítal do pěti. Nenechá se vynervovat. Protože to uměl Johnny-san nejlépe ze všeho. Zahnat člověka do kouta. Donutit ho k tomu, aby maximálně spolupracoval, přestože to původně neměl v plánu. Prostě dokonalý manipulátor. Jenže Ryosuke se dnes dopoledne dozvěděl něco hodně podstatného. Krutý fakt o sledování a tudíž šéfově proradnosti, kterou nemohl přehlížet, ani kdyby chtěl. A pořád se mu to vracelo. Kdykoliv se na druhého muže podíval, představil si maskovaného detektiva, vykukujícího za rohem. Tohle už v jeho očích řediteli nikdo nesmaže. Navždy to bude mít uložené v paměti. Cítil se díky tomu dostatečně silný, aby odolal nežádoucím manévrům.

"Jsem spíš hodně důvěřivý, řekl bych," poznamenal Ryosuke věcně. Johnny-san přešel ke druhé straně stolu a založil si ruce na prsou. Jak takhle na Rya shlížel z výšky, působil o něco hrozivěji.
"Nápodobně. Koneckonců to nejsem já, kdo porušuje podmínky…"
"Jsou věci, na které je i kus papíru krátký…" nechal se Ryo slyšet. Starší muž se prudce nadechl a zamračil se. Ryosuke nikdy nezašel až takhle daleko. Aby zpochybnil před samotným ředitelem smlouvu, jíž podepsalo za působení agentury už stovky kluků. Samozřejmě, ti co ji zpochybnili, dostali okamžitě padáka. A právě v tom si byl Ryosuke jistý. Musel ukázat dobrou vůli, navrhnout kompromis. Nechtěl se se šéfem hádat o něčem, co už bylo dávno dané, ale potřeboval mít jistotu, že Johnny-san ví, jak se na celou tuhle situaci dívá. A že ji chce řešit.
"Ten kus papíru, jak jsi to nazval, je tvoje živobytí, drahý chlapče. Máš díky němu střechu nad hlavou, o jaké si tví vrstevníci mohou nechat zdát. Popularitu, poslední model Kawasaki…"
"Toho všeho si vážím víc, než si asi myslíte a rozhodně na tom nechci nic měnit," vyhrkl Ryosuke odhodlaně. Ředitel naklonil hlavou k rameni a přivřel oči.
"Ale?" vyzval ho, aby vznesl očekávanou námitku. Ryo se kousl do rtu.
"Jsem ochotný to změnit, když neuděláte krok zpátky. Víte, o čem mluvím, že? Odvolejte toho zatracenýho slídila!" zavrčel. Johnny-san se ušklíbl a pomalu vrátil na své místo.
"To půjde těžko, když má důvod za tebou slídit," pronesl s jasným nadhledem. Ryosuke se na židli zavrtěl, protože ucítil opět pálení v očích. Vzpomínky na Toru ho nemohly nechat chladným a ještě před člověkem, co to všechno zničil. Hlavně klid, opakoval si v duchu pořád dokola.

"Nemá důvod," řekl sebejistě.
"Že nemá?" podivil se šéf. A dokonce to vypadalo věrohodně.
"Skončil jsem to, takže to skončete i vy, jinak…"
"Copak? Odejdeš? A došlo ti vůbec, jak sobecký by to byl krok? Možná by ses uživil jako sólový umělec, jenže co ostatní? Ach, Yamado-san, máš obrovskou moc a ani o ní nevíš," povzdychl si ředitel na oko afektovaně. Ryo se postavil a přistoupil blíž.
"Vím o ní, proto už vám nedám důvod, abyste ji zpochybnil. Skončil jsem s Toru Yamashitou a vy skončete se sledováním. Já zůstanu v agentuře a skupině se bude dařit dobře. Myslím, že je to fér obchod," nechal se Ryo slyšet. Byl na sebe docela hrdý, že to dokázal říct s nadhledem a aniž by se jedinkrát zadrhl.
"Dokázal bych tě zničit, kdybys odešel," zabručel ředitel. "Už by sis nikde neškrtl!" dodal s hlubokou zamračenou vráskou mezi obočím.
"Jo, už vím, čeho jste schopný, nejsem tu první den," neodpustil si Ryosuke. Byl si jistý, že už k podobnému rozhovoru mezi ním a šéfem nikdy nedojde, protože k tomu prostě nedá důvod. Teď ale potřeboval to zatracené ujištění.
"Hm, je zajímavé se s tebou bavit na dospělé úrovni. Už nejsi malý kluk, kterému jsem před patnácti lety změnil život. Problém je v tom, že nevím, jestli ti ještě můžu věřit. Nebýt mé duchapřítomnosti, lhal bys mi do očí dál…"
"Berete tu nabídku?" zeptal se Ryosuke, snažíc se nezačít na muže křičet, jaký je kretén. Tohle všechno už přece věděl. Že mu agentura změnila život, že mu poskytla možnosti, jaké měli jen vyvolení. Nehledě na to, že ho šéf podezíral ještě před tím, než se dal s Toru znovu dohromady. Takže o jaké duchapřítomnosti se to tu vlastně bavili?

"A co záruka? Něco mi musíš nabídnout, Yamado-kun. Odvolám pořádkovou službu a ty začneš nanovo. Sám jsi to řekl, na některé věci je i kus papíru krátký!" dobíral si ho ředitel. Jeho oči plály zlostí a nedůvěrou, nešlo to přehlédnout. Po pravdě, Ryosuke byl v koncích. Netušil, co nabídnout výměnou za šéfovu důvěru. A pochopitelně s tím počítal, už když do agentury přicházel. Že v tomhle bodě narazí. Tajně doufal, že čestné slovo bude stačit, jenže jak to tak vypadalo, bylo to pořád málo.
"Já…" začal nejistě. Pevná půda pod nohama se mu začala bortit, jako kdyby byla z papíru. Považoval za štěstí, když se náhle za ním ozvalo zaklepání na dveře, které upoutalo ředitelovu pozornost. Muž se na něj podíval s jasným "dobře si rozmysli, co mi pak řekneš," a zvolal "Dále." Do kanceláře se v dalších několika minutách nahrnulo zbylé osazenstvo skupiny Hey Say Jump, s Keitem v čele.

Ryosuke nevěřil vlastním očím. A Johnny-san na tom byl podobně. I on na dalších osm členů skupiny koukal poněkud zmateně.
"Chlapci moji, nemáte mít dnes volno?" vyšel jim vstříc s tím svým předstíraným přehnaně milým obličejem. Ryo se snažil gestikuloval na Keita, ale kamarád si ho nevšímal. Také ho zaujal Innův poněkud zamračený výraz. Začínal tušit, že kluci nepřišli v dobrém. Ale proč tedy? A ještě v sobotu? Dokonce ani nebyli překvapení, že je tu taky.
"Dobrý den, Johnny-san," pozdravil nejdřív Keito s mírnou úklonou a ostatní ho hned napodobili.
"Okamoto-kun, Nakajimo-kun… Stalo se něco?" zajímal se ředitel. Ruce rozpažené, jakoby chtěl všechny kluky naráz obejmout. Keito se rychle podíval po ostatních a konečně i na Rya. Ale byl to jen krátký pohled, vůbec nic z něj nepoznal. Pak Keito zaměřil oči zpět na ředitele a zvedl bojovně bradu.
"Chceme, abyste přestal Rya sledovat!" řekl odhodlaně. Za jeho zády to mírně zašumělo, ovšem pak bylo několik vteřin hrobové ticho. I sám nejvyšší v první chvíli působil, že neví, co na to povědět. Vyřešil to tak, že se odebral ke svému stolu a celou dobu kroutil hlavou.
"Netuším, o čem to mluvíš, Okamoto-kun. Chceš snad naznačit, že své chlapce nechávám špízlovat? Tohle si o mně myslíš?" poznamenal úsečně. Ryosuke nevěděl, kam s očima. Keito se musel zbláznit. Vždyť prakticky neměl důkaz. Kdyby se prořekl o Maru, dostala by okamžitě výpověď. Navíc pokud neměl on nic v rukávu, jak by mohl mít Keito? Jestli za něj chtěl orodovat, dobře, vážil si toho, jenže tohle spíš vypadalo jako ukázkové píchání do vosího hnízda. Vyzývavě na Keita mrkal, aby si toho všiml a mohl mu tudíž naznačit, že už se o něco podobného pokusil. A že si vybral tu nejhorší možnou dobu. Keito ho ale nevnímal. Když kývl hlavou a vydal se kupředu, kluci ho následovali jak nějací fanatici svého Boha. Všichni se zastavili až před stolem a dokonce Ryosukeho po cestě odstrčili stranou.

"Ví to tu každý, senpai, asi je zbytečný předstírat, že to tak není," přihodil si Keito statečně. Ryova kolena naznačovala, že každou chvílí vypoví službu. Tohle nemohlo dopadnout dobře.
"Tak dobře, Okamoto!" začal šéf neformálně. V očích mu plápolaly plamínky vzteku, ale pořád byl relativně klidný.
"Pominu to, jak se mnou mluvíš, a nebudu předstírat, že chráním své zájmy… Koneckonců už jsme se s Yamadou víceméně dohodli, že?" švihl ohnivým pohledem po vyděšeném Ryovi, který nebyl schopný ani přikývnout. I Keito na něj natočil obličej, ale jen pozvedl obočí. Ryosuke ihned pochopil, že ještě není všem útrapám konec. A bylo mu v ten moment ukradené, že ředitel přistoupil na jejich soukromý obchod.
"Jo, já vím, co vám Ryosuke řekl a čeho se vzdal…" pokračoval Keito jakoby nic.
"Potom…"
"Jenže kvůli tomu tady nejsme!" přerušil Keito ředitele. Yuto vykročil dopředu a postavil se vedle něj.
"Chceme, abyste ho nechal být a abyste mu dovolil chodit s Toru Yamashitou!" přidal se. Ryovi klesla brada pomalu až k zemi a samozřejmě i vytřeštil oči. Ředitel regulérně zalapal po dechu, než ho do sebe prudce nasál a jeho ramena se zvedla o dobrých deset centimetrů.

"Ještě jedno slovo a neznám se. Okamžitě odejděte a já se pokusím zapomenout, že jste tu dnes byli!" zahřměl. Trpělivost Johnnyho-san dosáhla kritického bodu. A Ryosuke s ním z nějakého nejasného důvodu souhlasil. Na co si to kluci hráli? Co tím jako chtěli dosáhnout? Když Keito přistoupil ještě blíž a opřel se dlaněmi o desku stolu, měl sto chutí ho odsud odtáhnout třeba násilím. Tohle už nebyla sranda, copak jim nedocházelo, jak maličcí oproti velkému šéfovi jsou?
"Takže to zkusíme jinak, senpai," zasyčel Keito. Ryosuke si uvědomil, že ho takhle napruženého snad ještě nikdy nezažil. Nedokázal se pohnout z místa, nevěřícně na něj zíral a snažil se vymyslet způsob, jak z téhle šlamastiky vyváznout bez následků. Keito ovšem pokračoval, jakoby se nechumelilo. "My odejdeme. Ale měl byste vědět, že se už nevrátíme. Tahejte si nás třeba po soudech, sedřete nás z kůže, oberte o všechno… Jestli nedovolíte Ryovi být s Toru Yamashitou, Hey Say Jump končí!" dodal vztekle a vrátil se do vzpřímeného postoje. Na důkaz vážnosti svých slov si ještě založil ruce na prsou a postupně to samé udělali i ostatní kluci.
Johnny-san těkal očima od jednoho ke druhému, ale viděl jen dalších sedm párů naštvaných, odhodlaných očí, jejichž majitelé se rozhodli vydat stejnou cestou jako Keito.

Ryosuke měl pocit, že vrostl do země. Připadal si jak usychající strom, který právě pokropil vydatný déšť. Nasával životadárnou vlhkost plnými doušky, ztracený v imaginárním světě dobra a štěstí. A i když věděl, že se nad ním stále stahují mračna, nedokázal je vnímat negativně.
Rozhodl se správně, tohle byl jeho svět, jeho rodina. Nikdy by nedopustil, aby udělali to, čím řediteli vyhrožovali. Ale nesmírně si jich za to vážil. A zároveň věřil, že jednou to pochopí i Toru a odpustí mu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Velvet Velvet | 28. března 2018 v 23:11 | Reagovat

WOW.... O_O

Prostě zírám!!! A taky se přiznám, že mi vyhrkli slzy, protože tohle jsem od nich nečekala ???

Keito byl boží, kdo by to do něj řekl, do víly :-D

Jsem zvědavá jak si s tímhle šéf sekty  poradí a doufám, že to na toho ledovce aspoň trochu zapůsobilo :-?

Hustej díl...dík ;-)
Těším se na další :-P

2 Karin Karin | 4. dubna 2018 v 22:56 | Reagovat

tak tohle jsem nečekala ale tohle pravé přátelství. :-D

3 Nade Nade | E-mail | 2. června 2018 v 13:48 | Reagovat

No páni, já čučím jak sysel! Podporu Keita bych předpokládala (i když celkem zbytečnou), ale všichni?!
No tak to jsem zvědavá, co s tím Johny-san udělá. Že by mu to konečně někdo dal sežrat?
Díky, běžím na další kousek. Jsem zvědavá, co bude dál a co Toru...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama