Nesahej na tu kytaru! 11.

25. února 2018 v 10:19 | Extasy |  Something about Yamada Ryosuke

Zdravím a omlouvám se za dvoutýdenní nečinnost. Dneska bych to ráda napravila dalším dílečkem Kytary a později bych chtěla přidat článek o filmu, který se teď v mé televizi točí nejčastěji :)

Pod kapitolou najdete fan video s Toru. Minule jsem přidala Ryosukeho, tak aby brnkálista taky dostal prostor :D

Mějte pěknou neděli!


* * *

Při vstupu do pronajatého pokoje hotelu Four Season v Osace myslel Ryosuke výhradně na cestu, kterou se svým kamarádem právě absolvoval. Keito mu většinu času vyprávěl o projektech, na kterých v současné době pracuje. Šlo o soukromé záležitosti, Keito si tímto způsobem udržoval kytarovou kondici. Ve skutečnosti se Ryosukemu moc povídat nechtělo a Keito to možná vycítil, tak se o výplň ticha postaral sám. I když to vypadalo, že by se jejich společná dovolená mohla ubírat tím správným směrem, napětí z Ryosukeho rozladěnosti ve vzduchu viselo stále. Keito se tématu Toru Yamashita vyhýbal záměrně, ale občas na něm bylo poznat, že by staršího kytaristu nejraději proklel. Při příjezdu do Osaky a při následné cestě do hotelu byli rozptýlení prostředím a probíráním plánů, jak svůj volný čas ve městě využijí. Určitě měli v úmyslu, dojít si do lázní. Jejich hotel stál jen kousek od těch nejznámějších, kde bylo možné si zamluvit i soukromý bazén, vířivku a saunu. Keito si vzal všechno na starosti. Objednal hotel, zařídil jízdenky do vlaku a zamluvil i lázně, plus jedno divadelní představení na následující den.

"To je pěkný pokoj…" Keito zhodnotil jedním dlouhým pohledem kol dokola jejich budoucí ubytování a zakýval pochvalně hlavou.
"Jednou jsem tu pár dní bydlel, to je tak pět let zpátky," vzpomínal Ryosuke. Bohužel už si nepamatoval, u jaké to bylo příležitosti. Ale nejspíš šlo o nějakou sólo pracovní cestu, protože Keito byl v hotelu poprvé.
"Měl jsi podobný pokoj?" zajímal se kamarád.
"O něco menší a míň vybavený," odvětil Ryosuke s hraným zájmem. Ve skutečnosti by mu asi bylo jedno, kdyby spali na slámě ve stodole, nebo pod stanem. Tolik se snažil, aby skryl svůj splín, jenže Keito byl příliš vnímavý kamarád, kterému něco takového nemohlo ujít. Alespoň ne delší čas. Zvlášť když znal všechny okolnosti. Zdálo se, že prozatím je taktní a pokouší se přivést Ryosukeho na jiné myšlenky. I Ryo si moc přál, aby se mu to jednoho dne konečně povedlo.

Keito mu vzal malý kufřík z ruky a odnesl ho ke skříni společně se svým. Některé jejich věci vyskládal do poliček, ostatní nechal v zavazadlech. Když byl hotový, otočil se na Ryosukeho, který stál pořád na stejném místě.
"Nepůjdeme se projít? Můžeme po cestě najít nějakou restauraci. Brzy bude čas na večeři," navrhl.
"Jo, to by šlo, mám už docela hlad," přitakal Ryosuke. Tohle byla naštěstí pravda. Alespoň, že při svém splínu myslel na běžné lidské potřeby. Odjakživa miloval dobré jídlo, tak proč by si ho měl kvůli nějakému kreténovi z One Ok Rock odpírat? A proč by si tímhle kreténem měl vůbec kazit celou tuhle dovolenou? Byl pryč z Tokia, přesně o to mu šlo, dostat se z prostředí, které mu Torua připomínalo.

Zběžně se prošacoval, jestli má mobil a peněženku v kapsách a kývl na Keita, že můžou jít.
Ryosuke měl rád živé uličky ve městech. Ne hlavní třídy, nebo silnice, kde se tvořily kolony, ale takové ty pěší zóny, kde to bublalo energií od rána do večera. Na každém kroku jste narazili na stánek s něčím výjimečným, ať to bylo jídlo, nebo suvenýry typické pro danou oblast. A protože Ryo miloval hlavně jídlo, musel ho Keito od několika takových stánků doslova tahat násilím. Ryosuke se nakonec nechal přemluvit, že si v restauraci dají klidně několik chodů, aby byl spokojený. Kamarád očividně pookřál, když viděl, že Ryova tvář zrůžověla vzrušením z blížící se večeře.

Prošli ještě několik takových uliček, když v jedné klidnější Keita zaujala restaurace, jenž se nacházela v prvním patře obyčejného třípatrového činžáku. Nad vchodem visela cedule s nápisem 1. Avenue a všude okolo dveří byly vylepené nabídky jídel, které lákaly svou přijatelnou cenou i případným složením. Prostě běžná japonská restaurace, na kterou jste mohli narazit na každém rohu. Podle oken ale už navenek působila klidně a útulně. A uvnitř tomu tak opravdu bylo. Mohli si vybrat odlehlý box, do kterého nebylo vidět, dokud například servírka nepřišla blíž, aby se přesvědčila, že hosté mají všechno. Keito navrhl, aby si objednali najednou a pak měli klid. Když jim všechno přinesli, stůl byl úplně plný, že by se na něj nevešla už ani sklenička, natož další talíř.
"Skvěle to voní a taky vypadá, snad jsem vybral dobře," pochvaloval si Keito svou volbu. Ryosuke každý talíř i misku na své straně pošoupl tak, aby se do popředí dostalo to, do čeho se chtěl pustit jako první. Šlo o docela obyčejnou tempuru se sojovou omáčkou, ale podle toho, jak se Ryosuke hned po prvním soustu zatvářil, Keito usoudil, že opravdu vybral skvělou restauraci. Ryosuke zakýval hlavou a zapředl slastí, což mohlo způsobit jen vynikající jídlo.
"Mám strach, že po týdnu budu mít minimálně pět kilo nahoře," posteskl si Ryosuke při čtvrtém kousku tempury. Keito se zasmál a mávl rukou.
"Pochybuju, že bychom celou dovolenou strávili v pokoji na zadku. Budeme hodně venku, už jsem nám naplánoval nějaké výlety…"
"Tak jsem to nemyslel," přerušil ho Ryo, aniž by se na něj podíval. Dál do sebe soukal jedno sousto za druhým. Keito se sice nadechl, aby se tedy zeptal, jak byl Ryův strach myšlený, ale pak ho napadlo, že bude určitě lepší, dát kamarádovi čas.

Ryosuke chvíli mlčel. Pak spustil ruku, ve které držel hůlky do klína a svěsil ramena jako odkopnuté štěně.
"Mám pocit, že musím pořád jíst. Že to jediné mi pomůže nemyslet na…"
"Ryosuke!" Keito se zamračil a zafuněl nevolí. "Věděl jsem, že z tebe dřív nebo později něco takového vypadne. Co se bude týkat jeho!" Zajímavé, jak se oba vyhýbali jménu. Jako kdyby bylo nějakým spouštěčem. Možná k hádce, k výlevu emocí, těžko říct.
"A cos čekal? Že na něj hned zapomenu? Lusknu prsty a ha, je to pryč?!" Ryosuke každé své slovo demonstroval i fyzicky. Lusknutí mu moc nevyšlo - bylo neplánované, ale v dané chvíli to bylo úplně jedno. Už se rozjel. "Jestli tě to uklidní, tak až přiberu těch pět kil, tak je zase určitě brzy shodím, ale nějak se zabavit musím!"
"Já ti nestačím? Proto jsi mě přece sebou chtěl, ne? Abys na to nebyl sám. Nebavíme se o tom, protože vím, jak moc tě to bolí, ale tohle určitě není tvůj styl, Ryosuke… Kruci, dej mi tu misku!" Keito se natáhl přes stůl a vytrhl nádobu Ryovi z rukou. Pak se ještě pokusil ke své straně nahrnout některé talíře. "Proč jsi za ním tedy nejel a něco mu neřekl? Na očích ti vidím, že jsi nešťastný, ale nejvíc ze všeho máš vztek a ten jen tak nepřejde. Napiš mu zprávu, ať se jde zahrabat, pošli ho do prdele, přenes tu zlost alespoň mezi vás, protože jestli si ji necháš pro sebe, tak…"
"Nedramatizuj to!" sykl Ryosuke naštvaně. S perfektním pocitem zadostiučinění Keitovi vrátil jeho několik dnů starou repliku.

Proč by se nemohl dalších pár dní přejídat a utápět ve svém splínu? Každý to alespoň jednou za život zažil. Měl dovolenou a snad ji mohl prožít způsobem, jaký uzná za vhodný pro svou současnou náladu.
"Ryosuke, já tě něčím praštím, nedělej si ze mě blázny!" štěkl Keito. Ryo netušil, proč mu kamarádova rozladěnost vyloudila úsměv na rtech, prostě cítil, jak se najednou usmívá a kulí na Keita oči. Z úsměvu se o vteřinu později stal smích, při kterém se Ryosuke rozkašlal, takže si musel zakrýt pusu, jinak by všechno kolem sebe poprskal. Chvíli to možná působilo bezstarostně, jenže oba věděli, že je to jen zdání. Že se napnutá Ryova psychika jen snaží uchopit nějakou silnější emoci, která by přebila tu, jež nyní plně ovládala jeho srdce. Chvíle tíživého ticha nastala o další asi minutu později. Ryosuke sklonil hlavu, aby skryl svou tvář. Slzy se mu tlačily do očí takovou silou, že neměl šanci, je zamáčknout zpátky. A nechtěl, aby to Keito viděl.

"Ryosuke," oslovil ho kamarád jemně. Ryo zavrtěl hlavou a zvedl ruku.
"Jen mi dej chvilku, to bude dobrý," prosil. Nebude se hroutit, vydržel posledních čtrnáct dní, přece ho to teď nezlomí. Mělo by se to snad zlepšovat, ne? Všichni říkají, že čas je nejlepší lék a u zlomeného srdce to prý platí dvojnásob, tak proč to pořád tak hrozně moc bolí.
Hajzl jeden!!
"Jasně. Víš co? Možná to s tím jídlem není až tak špatný nápad. Co by sis dal teď?" pokusil se ho Keito přivést na jiné myšlenky.
"To je dobrý, Kei-chane, jestli si myslíš, že bych na žal neměl tolik jíst, tak nebudu…"
"Houby s octem. Všichni jí, když se s někým rozejdou, nebo dostanou kopačky. Všechno to teď pěkně sníme a pak si dojdeme na pořádný zmrzlinový pohár!" rozhodl Keito nekompromisně. Ryosukemu se konečně podařilo zahnat hrozbu pláče, takže se mohl na kamaráda podívat. Vzájemně si věnovali chápavý úsměv, i když ten Keitův byl spíš povzbudivý a pak se pustili do večeře.
Do hotelu se vrátili chvíli před jedenáctou hodinou. Keito ještě vytáhl Ryosukeho na karaoke, kde ho nutil zpívat jen samé veselé songy, žádné romantické balady, nebo nedej bože cokoliv od One Ok Rock. K Toruovi už se nevrátili, ale oba věděli, že bude zapotřebí ještě hodně velkých zmrzlinových pohárů, aby se situace konečně obrátila k lepšímu.

*

Druhý den hned dopoledne zamířili do objednané vířivky a pak do sauny. A na pozdní odpoledne měli objednané lístky do divadla jen kousek od hotelu. Předtím Keito Ryosukeho protáhl po památkách a bylo úplně jedno, že Ryo reptal, že všechny už nejméně jednou viděl, Keito byl zkrátka neoblomný.
V divadle hráli původní japonskou komedii, při které se Ryo dokonce několikrát zasmál. Pro večeři si tentokrát kluci vybrali malou hospůdku hned vedle divadla, protože představení skončilo až v osm hodin a do restaurace, kde jedli první večer, to bylo docela daleko.
I tato hospůdka nabízela velmi dobré jídlo a hlavně box oddělený od zbytku lokálu. Ryosuke se hned po příchodu omluvil a odešel na toaletu, Keito zatím objednal pití a začal se probírat jídelním lístkem i denním menu. Když mu náhle zabrněl v kapse mobil, lehce nadskočil leknutím, protože byl do studování jídel zabraný. Tušil, kdo mu píše, jen to nečekal. Vlastně si nepamatoval, že by mu tenhle člověk někdy odpověděl byť na jedinou textovou zprávu.
Keito vytáhl telefon a podíval se na oznámení, jež bylo víc než stručné a dostatečně tajemné, aby ho dokázalo perfektně zmást - zařídím to!
Upřímně, nebyl na takový přístup zvyklý, jako někdo jiný. V okamžiku, kdy instinktivně otočil hlavu k východu z boxu, se mu na rameni ocitla dlaň, díky níž nadskočil znovu. Oči mu málem vylezly z důlků při pohledu na nečekanou návštěvu.

"Eh," ihned se postavil do pozoru a poklonil se. "Senpai," vydrmolil ze sebe rychle. "Nepočítal jsem, že…"
"Možná bys mě mohl pustit na svý místo," navrhl nově příchozí se svou typickou odměřeností a vytáčejícím klidem. Vlastně to jako návrh znělo jenom z poloviny, ale tohle Keita už ani moc nepřekvapilo, spíš mu to pomohlo, aby se z nevítané návštěvy konečně vzpamatoval. Přesně věděl, co jeho příkaz znamená. Že má vyklidit pole. Jenže tak dalece nepřemýšlel, když včera večer posílal tomuhle zmetkovi potají zprávu.
Byl na něj naštvaný, chtěl pro Ryosukeho alespoň nějakou satisfakci, proto mu napsal, že takhle něco ukončit, to se prostě nedělá, a aby to napravil. Ve skutečnosti nevěřil, že Toru bude hned jednat. Myslel si, že si jeho textovku přečte a mávne nad ní rukou, bylo by to pro něj typické a také to byl on, kdo Ryosukeho pustil k vodě. Místo toho přijel rovnou do Osaky. A ještě si dokázal zjistit, kde jsou.


"Asi ne, Toru-san. Napsal jsem ti, to jo, ale nemyslel jsem to vážně, nebo spíš jsem nevěřil, že bys fakt přijel. Nechci, abyste se vy dva znovu setkali a pokud jo, tak u toho budu. Znovu už mu neublížíš!" zasyčel výhrůžně. Toru se ušklíbl a pozvedl obočí.
"Copak ti o mně Ryosuke nic neřekl? Máš pocit, že patřím mezi lidi, co dokážeš dopředu odhadnout? Keito…" Toru zavrtěl hlavou, chytil mladšího kytaristu za paži a vytáhl ho z boxu. S elegancí šelmy si zabral jeho místo a Keitovi věnoval vyzývavý pohled. "Zůstaň, jestli chceš," pokrčil rameny.
"Co chceš dělat? Ryosuke mě zabije!" Keitovi začalo docházet, co provedl. V zápalu vzteku Yamashitovi napsal, aby převzal za celou tuhle situaci zodpovědnost a teď se to tedy dělo. Během jednoho jediného dne se dokázal vrátit z tisíce mil vzdálené Kalifornie. Ale proč? Aby řekl Ryosukemu do očí, že je konec? Keito by si nejradši vrazil pěstí do zubů. Neuvažoval, Ryův vztek přešel na něj a navzdory své pohodové a nekonfliktní povaze udělal nerozvážný krok, který ho bude nejspíš stát nejdůležitější přátelství v jeho životě.
"Odejdi, Toru-san. Omlouvám se, že jsem ti včera napsal a že jsem byl tak dotěrný a přímý, ale tady nemůžeš zůstat. Ani jednomu z vás to neprospěje. Ať už chceš Ryosukemu říct cokoliv, nedovolím ti to. Promiň." Keito přistoupil blíž a založil si ruce na prsou. Když se nic nedělo, natáhl jednu ruku po té Toruově. Bohužel už bylo pozdě. I když nikdo nepromluvil a ani Toru se nepodíval za něj, věděl Keito naprosto přesně, co způsobilo, že je vzduch najednou těžší a hůře dýchatelný.
Ryosuke se vrátil.

"Co tu chce?" vydechl druhý zpěvák a nahrnul se ke stolu, div že Keita neporazil. Ptal se ho, ale vlastně ho odpověď nezajímala. Ani samotný Keito. "Ihned vypadni!" Ryosuke ukázal Toruovi přísně vztyčený ukazováček. Neměl daleko k tomu, aby ho chytil pod krkem, držel se jen silou vůle.
Když ho uviděl sedět v jejich boxu, v první chvíli měl pocit, že se mu hroutí svět před očima a že nic už nebude jako dřív, jenže pak si uvědomil, že to už není několik měsíců. Od chvíle, kdy před bytem tohoto muže stanul poprvé, nabral jeho život úplně jiný směr.
Bylo zvláštní setkat se znovu tváří v tvář a ještě za těchto okolností. Jeho srdce bylo zlomené a emoce ovládal permanentně vztek. Věřil, že druhý muž si nezaslouží ani jeho pohled, natož více pozornosti. I tak se nedokázal podívat jinam. Nedokázal udělat ten rozhodující krok k ochraně sebe samého. I kdyby stačil jen jeden jediný.
"Sedni si!" pronesl Toru s ledovým klidem.
"Ryosuke, všechno je to moje vina. To já mu napsal, aby to konečně vyřešil, že se kopačky ani náhodou nadávají po telefonu a už vůbec ne přes smsku a on zatím… přijel. Pojď, vezmu tě na hotel, nemusíš tu zůstat…" žadonil Keito.

"Keito, můžeš nás prosím nechat o samotě?" promluvil k němu Ryosuke nepřítomně. Nedíval se na něj, ale na Toru. Snažil se ho svým pohledem propíchnout.
"Cože? Ne! Nenechám!" odmítl se Keito hnout z místa. Ryosuke natočil na kamaráda obličej a přivřel oči.
"Jsem velkej kluk, Keito. Prosím, vrať se do hotelu. Tohle nebude trvat dlouho, věř mi! Večeři ti přinesu," navrhl smířlivě. Keito se tvářil jak deset čertů. Evidentně mu bylo jídlo ukradené a pokud by měl nějaké po ruce, tak ho vysype Toruovi na hlavu.
Dobrou minutu bylo u stolu ticho. Toru trpělivě čekal, jak se druhý kytarista rozhodne a při tom si svým typickým nicneříkajícím pohledem měřil Ryosukeho.
"Jestli…" začal Keito odhodlaně. Pak se ale zarazil a zatnul pěsti. "Tak budeš mít co dělat se mnou, senpai," dodal k Toruovi, zlostně zafuněl a odkráčel pryč.

Ryosuke se posadil na své místo a založil si ruce na prsou.
"Tak co chceš?" zavrčel. Měl toho samozřejmě na srdci mnohem víc, ale teď bylo nutné si zachovat klidnou tvář a hlavně hrdost.
"Trápíš se," zkonstatoval Toru jakoby nic. Seděl naproti Ryosukemu naprosto uvolněně, jednu nohu přehozenou přes druhou a ruce spojené, položené v klíně. Ryo se kousl do rtu, aby na něj něco nezařval. Už věděl, co k tomuto muži cítí, i tak ho dokázalo vytočit všechno, co udělal. Jak se tvářil, jak s ním mluvil. Nemělo by být právě tohle to pravé pro léčení se z nešťastné lásky? Stačí, když si připomene něco z toho a bolest musí odejít. Akorát že v praxi to tak vůbec nefungovalo.
"A ty ses na to přijel podívat osobně. Proč mě nepřekvapuje tvůj zájem, když někdo trpí? Těžko bys přijel, kdyby ti Keito napsal, že jsem v pohodě…"
"Přirozeně. Chybím ti," pokrčil Toru rameny. "Proč bych se namáhal jezdit, kdyby to tak nebylo?" dodal. Jeho podmanivý hluboký hlas se zařezával Ryosukemu do uší jako skalpel. Bolelo to, ale zároveň pronikalo hlouběji do mozku, kde jakoby se skalpel změnil na něžnou dlaň, co umí jen hladit a přinášet útěchu.
"Trápíš se dobrovolně, Ryosuke…"
"Napsal jsi mi, abych tě přestal kontaktovat. Vím, že jsem to ukončil první, ale…"
"Ryosuke, buď chvíli zticha!" přerušil ho Toru zcela vážně. Přitom se naklonil ke stolu a na jeho desku si položil předloktí. Ryosuke na něj nevěřícně koukal. Jako kdyby už zapomněl, jak dokonale umí Toru přikazovat, aniž by hnul brvou. "Nehlídají tě snad? Nejsi teď pod drobnohledem po tom našem skandálu?"
"Teď tě to jako zajímá? Na to jsi měl myslet předtím, než ses mi rozhodl zničit život!" okřikl ho Ryo. Toru přivřel oči, ve tváři mu zahrály svaly.

"Řeknu to jenom jednou, tak mě dobře poslouchej. Chci tě, miluju tě a nikdo na tom nic nezmění. Nesnesu pohled na to, jak se trápíš, rve mi to srdce. Možná jsem věděl, co způsobím, ale neudělal jsem to schválně, ne proto, abych ti zničil život." Toru to ze sebe vychrlil téměř na jeden nádech. Ryosuke měl pocit, že se dívá na člověka, kterého vidí poprvé v životě. Toru neříkal takové věci, nevyznával lásku, vždy hned jednal, než mluvil. Jenže upřímně, tohle bylo to pravé trápení. Koukat na někoho, kdo nebyl schopný doposud vyjádřit své city, jak se mění před očima rychlostí blesku.
"Toru…" vydechl Ryosuke konsternovaně. "Proč… proč mi to všechno říkáš? Proč…" I kdyby věděl, co říct, nestihl by to, protože se Toru zvedl a přesedl si na jeho lavici. Vzal mu tím hlas i dech.
"Polib mě!" zavelel starší muž. Ryosuke zmateně nakoukl za jeho rameno.
"Jsme v hospodě!" Sotva dokončil větu, Toru ho objal kolem pasu a v dlani majetnicky sevřel jeho šíji. Políbil ho svým nezaměnitelným způsobem. Hluboce a procítěně, jako kdyby to byl jejich poslední polibek. Ryosuke se mu vytrhl, tedy podařilo se mu vytrhnout z polibku, ale z objetí bohužel ne. Toru byl pořád silnější než on a rozhodně odhodlanější, než kdy dřív.
"Nech toho, sakra! O co ti jde? Řekl jsem ti, že neodejdu, změnil jsi snad názor?"
"A kdyby?" zapředl Toru jako kočka. Ryosuke opět nakoukl přes jeho rameno, aby se ujistil, že nemají obecenstvo. Kdyby se někde objevila další fotka, může se se svou kariérou definitivně rozloučit. A Torua najdou zavražděného někde na skládce.

"Kdyby co?" nechápal Ryosuke. Chtíc nechtíc se musel podívat Toruovi do očí. "Něco takovýho neuděláš. Ani já to nechci udělat, i když tě z nějakýho nejasnýho důvodu miluju. Nestojí to za to!"
"Nestojí?" podivil se Toru. Znovu Ryosukeho vroucně políbil, dřív než si Ryo stihl uvědomit, že ten pohled v mužových očích po slůvku miluju, byl absolutně odevzdaný a co víc, něžný. Až se mu z toho rozbušilo srdce a v očích ho opět zapálily slzy. Právě tady byl onen pověstný zakopaný pes, proč neměl šanci se z toho dostat. Nepatrné náznaky, gesta, potlačovaná jiskra, která se nemohla skrývat věčně...

Pokusil se zatlačit do Toruových ramen a tentokrát se podíval opravdu přísně.
"Jo, nestojí. Já po tobě nic takovýho nechci, protože bych si to jednoho dne vyčítal a možná bys mi to vyčetl i ty.
Co chceš dělat, Toru? Když ne tohle, tak co? Scházet se tajně? Všichni čekají, až uděláme chybu, až nás někde načapou! Je to ztracený, tak to vzdejme, prosím…"
Jak ho Toru hladil po zádech a krku, jen těžko se Ryovi přemýšlelo a ještě hůř mluvilo. Jeho slova vůbec nevyjadřovala to, co skutečně chtěl. Ztratit se z tohoto světa, kde ho všichni znají. Ztratit se s Toru a doufat, že na ně všichni brzy zapomenou. Být spolu, poznávat se, milovat se, den po dni sledovat, jak se mu Toru mění před očima v muže, pro kterého by byl ochoten zemřít. Protože pokud dokázal své city vyjádřit jednou, zvládne to znovu. A navzdory negativní energii, kterou Ryosuke cítil z celé jejich neřešitelné situace, nikdy neměl krásnější pocit, než z Toruova vyznání. Třebaže bylo vysloveno ze zoufalství a nutnosti.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Velvet Velvet | 25. února 2018 v 11:08 | Reagovat

Ohhh zlatej Keito...já vím, že to takhle nechtěl ale ještě, že ho to napadlo :-D
Obávám se, že by za těch pár dní byl z Yamady plačící váleček [:tired:]

Absolutně netuším jak chce tohle Toru vyřešit...je úžasný, že ze sebe dokázal vyprodukovat vyznání ale to se maj opravdu skrývat nebo Ryochanovi hrábne a uteče s ním???

Jsem napnutá jak struna :-D

Těším se na další díl :-P  :-D  ;-)

2 Nade Nade | E-mail | 25. února 2018 v 16:43 | Reagovat

No tak tomu říkám překvápko. :-D Toru je prostě blázen. Samotnou by mě zajímalo, jak to tak rychle stihl přes půl zeměkoule. A co si od toho slibuje?
Pěkně se nám to zamotává.
Díky, těším se na pokračování. :-)

3 Nade Nade | E-mail | 25. února 2018 v 16:50 | Reagovat

Jo a ještě k Toru. Koukla jsem na videjko a už je mi jasné, proč se tak hodí do role dominantního partnera. :-D  :-D
A není to jenom tím, že je na Japonce dost vysoký. :-D  ;-)

4 Extasy Extasy | Web | 25. února 2018 v 19:43 | Reagovat

[2]: Asi si vzal tryskáč :D

Takže tys ho dneska viděla poprvé? Snažím se ho vypodobnit, jak se mi jeví.

Když si představím, že jsem do těch obrovských očí koukala osobně...

No, možná takovej ve skutečnosti ani nebude, kdo ví. Ale podle toho, co se dá vidět na netu, mi připadá jako hodně ambiciózní člověk. Co ví, co chce.

Sama jsem zvědavá, jak tohle rozmotám, to mi můžeš věřit :-D

5 Karin Karin | 25. února 2018 v 21:36 | Reagovat

Tak to jsem nečekala že se Toru objeví jen jsem zvědavá jak tohle dopadne. 8-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama