Nesahej na tu kytaru! 10.

12. února 2018 v 18:08 | Extasy |  Something about Yamada Ryosuke

Samozřejmě ještě není konec a upřímně nevím, kolik dílů nás ještě čeká. Tohle je takový klidnější díl, kdy jsem musela vyřešit, co se po skandálu dělo dál. Enjoy :)

Ps. chci při této příležitosti ještě jednou poděkovat za podporu ohledně knihy. Zdá se, že všem dorazila, tak to jsem ráda. Až bude trochu volněji, rozhodně se chci pustit do Prstenu. Mějte pěkný týden.


* * *

Jak uběhl další týden, Ryosuke pomalu ani nepostřehl. Bylo to náročné období a na některé věci, či situace by nejraději zapomněl. V první řadě si musel přetrpět sezení se šéfem agentury. Johnny-san dlouho řečnil, přeříkal mu snad každý bod ze smlouvy, kterou Ryosuke podepsal už jako malý, desetiletý kluk. Za těch čtrnáct let se nezměnila, až na nepatrné dodatky, co se týkalo provizí a honorářů, ale ohledně soukromého života byly podmínky stále stejně přísné. Velký šéf samozřejmě smlouvu dokonale znal, takže Ryosuke jen seděl, poslouchal a přikyvoval. Neměl v úmyslu se jakkoliv projevovat, nebo dokonce protestovat. Pak přišla na řadu ta osudová chvíle. Johnny-san se ho zeptal, co bude dál. Jak to hodlá řešit? Nezeptal se ho, co cítí, chtěl znát pouze jeho představu, jak to ukončí. Ryosuke snad ani nic jiného nečekal, ale poprvé za ty roky měl pocit silné nevole a nespravedlnosti. Johnny-san dokonce nechtěl ani vědět, jaká je pravda, automaticky to shledal nepřípustným, ať je to jakkoliv a tak to také Ryosukemu prezentoval.

Když od něj přišel Ryo domů, několik hodin proseděl v kuchyni a koukal do prázdna. Vůbec nebyl schopný cokoliv dělat. Během týdne měl spoustu povinností a skoro žádné volno a on dokázal proflákat dvě hodiny ničím, jen koukáním. Neskutečně ho to naštvalo, tak se sebral a šel ven na panáka, kde to s využitím volného času dopadlo podobně. Proseděl hodinu a půl u baru a domů odcházel střízlivý. Nedokázal se ani opít, aby na všechno alespoň na chvíli nemusel myslet. V kanceláři nejvyššího mu bylo řečeno, že musí agentura vydat nějaké prohlášení, ostatně s Keitou už o tom sami mluvili, že to tak pravděpodobně dopadne. Johnny-san rozhodl, že se nebudou uchylovat ke konkrétnímu příběhu, spíš diplomaticky vysvětlí, že ta fotografie nic neznamená a je mylně interpretovaná. Ryosuke si to sám pro sebe nazval mlžením. Ve skutečnosti se tváříte, že toho víte víc, než řeknete. Vzniknou nějaké ty dohady, které zajistí agentuře větší popularitu, ale ne negativní, protože vlastně nikdo nic neví a na vlastní oči neviděl, takže ona fotka mohla klidně vzniknout jako fotomontáž, a při téhle verzi všechny necháte. Za pár dní se situace uklidní a život jde dál.

A ono to tak opravdu bylo. Ryosuke si druhý den přečetl oficiální prohlášení agentury, na které periodika a další média nějakým způsobem zareagovala a další den už to vypadalo, jako že je ticho po pěšině. Nikdo se k tomu nevracel, všichni se chovali, jako kdyby ještě před pár dny celý národ nežil vizí, že jeden z nejslavnějších současných japonských umělců je nejspíš na chlapy, a že se zapletl s kytaristou z asi nejslavnější současné japonské rockové skupiny. Když se mu jednou podařilo zabrousit na nějaký blog fanynky HSJ, našel tam diskuzi, kterou majitelka blogu rázně ukončila prohlášením, že nikdo nic nepotvrdil, tak ať se v tom ostatní přestanou rýpat. No a oni opravdu přestali.

Ryosuke se přistihl, že mu to skutečně vadí. Copak si nikdo nevšiml, jak je to celé postavené na hlavu? Proč se všichni začali chovat jak mrtví brouci? Proč nikdo neřekl svůj názor? Když se Japonci bavili mezi sebou, dokázali si říct kolikrát opravdu hnusné, upřímné věci, ale teď všichni mlčeli. V agentuře to víceméně chápal, nikdo si spíš nedovolil cokoliv říct, aby se nedostal do křížku s vedením, ale nešlo mu do hlavy, že od toho dali ruce pryč i ostatní.
Od One Ok Rock už žádné další prohlášení nepřišlo, skupina mlčela, nepodávala rozhovory, nevyjadřovala se. Pokud dal například Taka něco na Instagram, týkalo se to jeho, nebo skupiny jako takové.

I Ryo se s tím začal pomalu smiřovat. Ne že by chtěl, aby se to pořád propíralo, jen mu vadila právě ta neupřímnost. Navenek se snažil působit stejně jako vždy, ale i tak ještě dalších pár dní hlídal, jestli se skandál mezi lidi nevrátí. Jedna taková kontrola ho opětovně zavedla na oficiální stránky One Ok Rock. Byla neděle večer, měl za sebou poradu v agentuře, kde se běžně na víkendy nehrálo, a když přišel domů, uvařil si instantní nudle, se kterými se posadil ke svému notebooku. Stránka skupiny byla na programu jako třetí. Nejdříve zkontroloval mailovou schránku, pak automaticky oficiální stránky Johnny´s a nakonec si otevřel One Ok Rock. Občas tam přibyla nějaká fotka, nebo termín nového koncertu, či vydání nového songu, nyní ale přes celou obrazovku blikalo bílé okno s černě napsaným oznámením.
Je to tady, lidi. Stěhujeme se. Brzy všichni odjíždíme do LA. Budeme tu pracovat na nové desce. Nebojte se, nic se tím pro vás nemění. Pořád budete naši top fans, tak nás podpořte, prosím. Zase se ozveme, keep calm :) Milujeme vás!
Ryosuke přejížděl očima po monitoru sem a tam, polykajíc vzduch a cítíc v očích nežádoucí pálení. Takže je to pravda. Toru odjíždí do Los Angeles. Na desce budou pracovat minimálně rok, samozřejmě že o tom měl Ryosuke představu, vždyť byl také zpěvák. Vytvořit skvělé CD trvalo a hlavně se nesmělo nikam chvátat, jinak by za nic nestálo. A až skupina dodělá desku, nejspíš vyjede na turné, což zabere další minimálně půl rok, pokud to tentokrát bude po celém světě. Protože o to šlo skupině, která chtěla opustit Japonsko především. Mít své fanoušky všude.
Takže bude pryč minimálně rok a půl.

Kdyby se Ryo nepřidržoval stolu, už by stekl po své židli na zem. Cítil se najednou tak hrozně slabý, bez života, bez chuti, bez naděje. Je tohle opravdu konec? Už se nikdy neuvidí? Pokud ano, tak nejdřív za rok a půl, tedy jen v případě, že Toru přijede do Tokia, ale kytarista nic takového nenaznačoval, na rovinu Ryosukemu řekl, že se nechce vracet.
Ryovi bylo hrozně. Přestal násilím potlačovat slzy, které chtěly ven - stejně to bylo jedno, když ho nikdo neuvidí - a v tichém pláči se zhroutil na stůl. Setkání s krutou realitou ho natolik zasáhlo, že usnul a probudil se o několik hodin později s pěknou bolestí zad a otlačeninou od prstů na pravé tváři. To bylo chvíli po půlnoci. Notebook mezitím přešel do režimu spánku. Ryosuke se odšoural do své ložnice a tam se zahrabal po peřinu. Nechtělo se mu vůbec nic. Nedokázal si představit, jak ráno vstane a bude normálně fungovat.

*

"Ryosuke? Vnímáš mě? Už chvíli na tebe mluvím…" Inno Kei na svého kolegu přivřel podezíravě oči, dokud mu kdosi nepoložil ruku na rameno.
"Inno-chane, mohl bys mi s něčím pomoct?" Keito obrátil druhého muže k sobě a přitom na Ryosukeho, který se právě probral, nenápadně mrknul. Inno ještě chabě zaprotestoval, než se nechal odvést k vedlejšímu stolu. Ryosuke se rozhlédl po hale a oddychl si. Tohle bylo za minutu dvanáct, kromě Inna si ho naštěstí zatím nikdo nevšímal.

Už to bylo čtrnáct dní, co Toru opustil Japonsko a Ryosuke se pořád nedokázal na nic soustředit. Neměl konkrétní myšlenky, spíš takové záblesky, ale bohužel dost silné, protože při nich cítil úzkost - jakoby ho něco uvnitř svíralo a nedovolilo mu, pořádně se nadechnout. Nesnášel takové stavy, samozřejmě už to několikrát zažil, ale tohle bylo poprvé, kdy za to mohl jiný člověk. Respektive city k němu. Proč to pořád tak bolelo? Myslel si, že za pár dní jeho smutek přejde, že se oklepe a půjde dál. Každý den nevědomky zabrousil v mobilu na Toruovo jméno a pokaždé měl nutkání něco napsat. Díkybohu v sobě vždycky našel alespoň kousek vzdoru vůči své slabosti, aby to neudělal. Ničemu by to nepomohlo. Nemohl už být s Toru v kontaktu, jen by udělal zbytečný krok zpátky. Jenže ta úzkost byla i tak stále stejně silná.

Keito se k němu vrátil, když se mu podařilo Inna zaměstnat. Posadil se na druhou židli a pátravě se na něj zadíval.
"Kdybych ti mohl nějak pomoct…" začal opatrně. Ryosuke se smutně pousmál a zavrtěl hlavou.
"Myslím, že můžu být rád, že to takhle dopadlo. Kdybych nebyl šéfovo želízko v ohni, už jsem dávno dostal výpověď," posteskl si. Keito pokrčil rameny.
"Nejenom želízko v ohni… Všichni víme, že to tak je, ale je tu ještě něco důležitějšího. Držíš tuhle skupinu pohromadě. Svou zásadovostí, pílí a nadšením. Yamadu, kterého znám, by zlomilo, kdyby odešel. Zničilo by ho to…"
"Keito!" přerušil ho Ryosuke dotčeně. "Tak se na mě znovu pořádně podívej. Připadám ti v pořádku? Proč je mi najednou všechno ukradený? Kdybych byl takový, jak říkáš, proč bych přemýšlel nad tím, jestli to tak doopravdy chci?" Ryo se podíval za Keita, jestli je nikdo nepozoruje, nepotřeboval další diváky při svém malému výstupu. "Mám hrozný vztek, Keito. Dokud se mě to netýkalo, hleděl jsem si svého, neřešil jsem to, ale teď to nejde. Chtěl jsem na Johnnyho křičet, když jsem seděl v jeho kanceláři a poslouchal všechny ty patetický kecy o soudržnosti, tvrdý práci a zodpovědnosti. Chtěl jsem mu vykřičet do tváře, ať si to strčí do prdele! Protože k čemu mi to všechno, co teď mám je, když jsem potkal někoho, s kým bych to chtěl sdílet, ale v závěru nemůžu?"
"Ryosuke, kruci, znáte se necelý dva měsíce. Chceš svůj perfektní život, pro který jsi tolik dřel, zahodit kvůli románku s Toru? Ten chlap ti do dneška ani neřekl, že tě má rád!" protestoval Keito. Naneštěstí mu Ryosuke spoustu věcí prozradil, takže se s Keitou nemohl dohadovat, jestli je to pravda, nebo ne. Ano, bylo to tak, Toru se ze svých citů nikdy nevyznal, ne klasickým způsobem. Ale chtěl, aby s ním Ryo odjel do Ameriky. Od muže, který nedává na odiv své pocity, to bylo víc, než kdyby mu řekl, že ho miluje. Ryosuke to tak cítil.

"Tak co mám dělat? Snažím se, Keito! Snažím se milovat tuhle práci stejně jako dřív, ale je to tak šíleně těžký. Možná se to uklidní, bude to zase dobrý, jenže i tak vím, že ten blok, co teď v sobě mám, jen tak nezmizí. Co bude za pár let, až budeme mít to nejlepší za sebou? Až nás nahradí mladší kluci, až si uvědomíme, že jsme zůstali sami…"
"Nedramatizuj to," zamlaskal Keito nesouhlasně. Ryosuke zatnul pěsti a zamračil se.
"Máš pocit, že to dramatizuju? Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, jak konkrétní máš život? Že ho řídí jiní a ty musíš jet podle jejich pravidel? Mysli si o tom, co chceš, Keito, ale počkej, až se do někoho zamiluješ. Víš, kdyby mi někdo před pár měsíci říkal právě tohle, tak se mu vysměju a budu mu říkat, ať to nedramatizuje…"
Keito se nadechl k dalšímu protestu, nakonec ale neřekl nic a jen svěsil ramena. Věděl, že má Ryosuke pravdu. Jejich život byl nalinkovaný od chvíle, kdy před patnácti lety podepsali smlouvu s agenturou. Už v té době všichni kolem nich znali jejich osud. Že nebudou mít normální život jako jejich vrstevníci. Že i své soukromí podřídí práci pro druhé.
"Nad čím přemýšlíš, Ryosuke?" zeptal se Keito obezřetně. Jako kdyby odpověď už dopředu tušil. Ryo sklonil hlavu a položil si ruce do klína. Dlouho mlčel, protože si sám musel ujasnit, jestli tohle doopravdy chce. Nebyl to momentální nápad, už několikrát za posledních čtrnáct dní mu bleskl hlavou jako záchvěv uvědomění, nebo polibek múzy. Možná jen sbíral odvahu přednést ho především sám sobě.

"Pojedu za ním," oznámil kamarádovi tichým, avšak pevným hlasem. Zbystřil, že se Keito prudce nadechl, proto zvedl ruku, aby mu zabránil v proslovu dřív, než spustí. "Nerozmluvíš mi to, tak se ani nepokoušej," vysvětlil mu rychle.
"Ale Ryosuke, prosím, rozmysli si to. Vážně chceš tohle všechno zahodit za vztah s člověkem, co nebyl o něčem takovém ochotný ani přemýšlet? Neříkal jsi to sám? Přece jsi mu navrhl to samé a on hned na to odešel, takže z jeho strany žádné ústupky nepřijdou. Tak proč…?" lamentoval Keito.
"Nebudu nic zahazovat, chci ho jen vidět. To je jediné, co teď vím," přiznal Ryosuke. Pak se na kamaráda konečně podíval. "Příští týden máme pár dní volno, chci ho k tomu využít. Chtěl bych, aby o tom věděl alespoň někdo, kdyby se něco stalo a napadl jsi mě jenom ty. Když to řeknu Chihiro, nesmíří se s tím…"
"A já se s tím smířit mám?" zabručel Keito naštvaně. Ryosuke nasadil psí pohled, nic jiného ho bohužel nenapadlo.
"Keito, já tě prosím. Musím ho znovu vidět, ještě alespoň jednou," naléhal na něj. Kamarádovi chvíli trvalo, než svou hlavou podnikl cosi, vzdáleně připomínající přikývnutí. Ale bylo na něm poznat, že s tím srovnaný není ani trochu. Ryouske mu věnoval vděčný úsměv a tiché poděkování. Teď když to bylo venku, už nemohl couvnout. Nápad, jež byl v poslední době spíš přáním, se v jediné chvíli změnil na nutnost, ne-li zoufalou potřebu. A první, co musel Ryosuke udělat po návratu domů, byla rezervace letenky. Samozřejmě mimo jiné.

*

Zabukovat letenku bylo to nejjednodušší. Ryosuke svůj let do Los Angeles naplánoval tak, aby neztratil ani kousek ze svého drahocenného volného času. Jistě, jen dvanáct hodin stráví v letadle, proto si letenku zamluvil ještě na tentýž den, kdy skončí jeho práce v agentuře. Pracovali se skupinou na nové písni a poslední den před vytouženou dovolenou by měly ve studiích ještě probíhat nějaké dotáčky videoklipu. Ryosuke si nepřipouštěl, že by se něco pokazilo. Byl rozhodnutý klidně utéct v polovině práce, jen aby letadlo stihl.
Horší už to bylo se samotným pobytem v LA. Ryosuke netušil, kde by měl Toru hledat a neměl se ani koho zeptat. Chtěl muže překvapit, ale nakonec musel dát zavděk právě jeho číslu, což byl jeho jediný kontakt se zámořím.

Seděl zrovna před televizí, kde probíhal nějaký nudný pořad o továrně na pneumatiky, když vzal do ruky svůj mobil a jako již několikrát předtím si našel v seznamu Toruovo jméno. Tentokrát ale postoupil o něco dál. Zadal, že chce poslat zprávu a pak se jeho prsty roztančily po dotekové klávesnici.
Příští týden jedu do LA. Mám tam nějaké pracovní záležitosti. Mohli bychom se při té příležitosti setkat? Jedu sám, takže budu trochu tápat. Třeba bys mi mohl napsat, kde teď bydlíš?
Několik vteřin zvažoval, jestli je znění smsky dobré a pak dal odeslat. Co jiného mohl napsat, když chtěl Toru vidět?
Roztřesená ruka položila mobil na konferenční stolek a nejistý pohled se na něj zaměřil, i když si Ryosuke říkal, že by neměl být netrpělivý a dát tomu čas. Prostě nedokázal koukat jinam. Nečinný telefon připoutal jeho oči jako magnet.
Trvalo to možná deset minut, že přišla odpověď. Ryo se po mobilu ohnal rychlostí blesku. Pro jistotu se ještě postavil a než si zprávu vysvítil, přešel obývací pokoj tam a zpátky.
Jestli jsi chtěl přijet za mnou, tak nejezdi. Nemůžeme už se vidět, trvám na tom. Už mi nepiš. Sayonara.
Ryosuke na displej koukal dobrou minutu, než mu došel obsah textovky. V textu nebyl jediný vykřičník, což Toruovi nebylo podobné, ale význam slov byl nad slunce jasný. Toru to jednou pro vždy definitivně ukončil. Ryosuke se zastavil před pohovkou a vztekle na ni hodil telefon.
"Ty kreténe!" zařval. Prsty automaticky vjely do vlasů a zatahaly. "Hajzle!" vydechl o poznání klidněji. Necítil klid, spíš se dostavila rezignace a uvědomění. Toru už ho nechtěl vidět, už s ním nepočítal. Po čtrnácti dnech to odpískal, aniž by se jedinkrát ozval a znovu Ryosukeho zeptal, jestli si jeho nabídku nerozmyslel. Idiot!
Ryo se doplahočil do kuchyně, kde si z lednice vytáhl otevřenou láhev saké. Nenamáhal se se skleničkou, prostě se napil přímo z láhve. Jednou, podruhé, potřetí, dokud se mu tekutina nezačala rozlévat do těla s potřebnou dávkou uklidňujícího tepla. Cítil, že nemá daleko k pláči, ale jeho oči zůstávaly suché, byl to jen vnitřní pocit, něco s čím se bude muset naučit žít a co bude ještě nějakou dobu nečekaně přicházet a odcházet. Další hodinu jen bezcílně bloumal po svém bytě se saké v ruce, občas se napil, a když byla láhev prázdná, vrátil se pro svůj mobil, aby zavolal na letiště a zrušil rezervaci letenky. Pak teprve se dostavily slzy. Věděl, že mu vztek pomůže. Toru nemohl udělat nic lepšího, než že ho striktně odmítl. Bolelo to, ale zlost byla silnější, pomohla Ryosukemu, aby zůstal ve střehu a nepoddal se naplno smutku. Jednoho krásného dne si tenhle "románek" připíše na seznam poučných vzpomínek. A už nikdy nikoho nenechá, aby s ním manipuloval.

*

"Takže nikam nejedeš?" podivil se Keito. Ryosuke si nemohl nevšimnout očividné úlevy v kamarádově tváři, když mu to oznámil. A vlastně se mu ani moc nedivil. Svým způsobem byl Keito spolupachatel, když o jeho tajné cestě věděl. Opravdu si musel hodně oddechnout.
"Nechtěj vědět podrobnosti, prostě nejedu," pokrčil Ryo rameny. Většina kluků už z agentury odešla a Ryosuke si chtěl s Keito promluvit o samotě.
"V pohodě, třeba mi to řekneš později," navrhl kamarád. Společně se vydali k výtahům.
"Ehm, napadlo mě, nechtěl bys jet o našem volnu do Osaky? Do lázní," promluvil Ryo teprve, když nastoupili do kabiny a Keito zmáčkl knoflík. Druhý muž se na okamžik zarazil a pohlédl na Rya přes rameno.
"Do Osaky?" pozvedl obočí.
"Hm. Asi jenom potřebuju vypadnout. Tak si říkám, že i moje cesta do LA možná měla být jen vypadnutím. Ale proč se plahočit přes oceán, když můžu zůstat doma. Myslím, že jenom potřebuju vypadnout z Tokia," vysvětlil nechápavému kamarádovi. Keito dokončil otočku a založil si ruce na prsou.

"Chceš mě opít rohlíkem, Ryosuke? Proč jsi změnil názor?" vyzval ho k upřímnosti. Ryosuke čekal, kdy tahle chvíle nastane, Keito nebyl hloupý a jejich hádka kvůli cestě za Toru byla stará jen několik dnů. Aby kamaráda alespoň trochu přesvědčil o své lhostejnosti, vložil si ruce do kapes.
"Přemýšlel jsem. Pořád přemýšlím v poslední době, ale to tě asi nepřekvapuje…"
"To tedy ne," připustil Keito. "A?"
"No… řekl bych, že jsem se té cesty lekl. Není to tak, že bych z toho byl venku, ale… Proč bych měl já jezdit za ním, když stejně chci, aby to zůstalo, jak to teď je?"
"No to nevím, ještě v úterý ses děsně rval za svobodu. Není za tím něco jinýho?" napadlo Keita. Ryosuke našpulil vzdorovitě rty a nadechl se. Jestli o tom začne mluvit, rozbrečí se i před Keitou. Slíbil si, že pro Toru neupustí už ani jednu slzu. Nestál za to. Jenže k tomu potřeboval klidné zázemí a klidný přístup svých přátel, kteří ho nechají být a nebudou z něj nic ždímat.
"Nechce, abych za ním přijel. Odpískal to," přiznal s pohledem zabodnutým do země. Když ucítil, že k němu chce Keito udělat krok, zvedl důrazně ruku. "To je všechno, Keito a víc se o tom nechci bavit. Pojedeš se mnou na dovolenou do Osaky?" zeptal se znovu, zatímco sbíral odvahu, aby se na kamaráda podíval. Keito udělal krok zpátky a též si vložil ruce do kapes.
"Jo, to by šlo, mám zamluvit hotel, nebo tak něco? Pojedeme autem, nebo vlakem?" dožadoval se konkrétních odpovědí. Ryosuke pochopil, že se Keito snaží odpoutat jeho pozornost od předchozí krátké dusné atmosféry. Byl mu za to vděčný a také se mohl spolehnout na to, že jméno Toru při jejich dovolené nepadne ani jednou.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Velvet Velvet | 12. února 2018 v 19:27 | Reagovat

Ježiši...klidnej díl???? Rozpálila jsem se do běla!!
Co to mele ten...drnkálista jeden O_O

Ne, ne nesmím bejt zlá, protože netuším co se honí hlavou panu Yamashitovi!!
Tak nějak doufám..i když jim to nepřeju...že trpí aspoň z poloviny tak jako Ryochan :-(

No doufám, že si to v Osace trochu užije.... :-D

A jsem strašně ráda, že to pořád ještě nekončí... :-D  :-D  :-P  ;-)  :-D

2 Karin Karin | 12. února 2018 v 21:33 | Reagovat

Nemám slov bulím  jsem moc rada že povídka pokračuje. :-(  :-D

3 Jája Jája | 13. února 2018 v 17:01 | Reagovat

Teda teda, Toru je ale krutý muž :-) Otázka je, jestli tak rychle zapomněl a hodil Rya za hlavu - nebo jestli je to naopak nový projev jeho náklonnosti. No, se uvidí. Každopádně báječná kapitola. Díky!

4 Nade Nade | E-mail | 14. února 2018 v 13:02 | Reagovat

Tvoje představa klidné povídky se od té mé teda diametrálně liší. :-D  :-D To bylo peklo!
Ale na druhou stranu, absence tradičních vykřičníků mi vnukla jednu myšlenku. Tak schválně... ;-)
Díky, těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama