Nepodceňuj sny

16. listopadu 2014 v 23:55 | Extasy |  Other Slash

Další z mých příležitostných HP počinů Nepodceňuj sny patří do pairingu Snarry. Ano, sice mi to připadá lehce úchylné, ale způsob, jakým ti dva spolu hovoří ve většině povídek, které jsem četla, je natolik půvabný a sexy, že tomu tu lehkou úchylnost dokážu odpustit. Opět jsem se rozhodla pro jednodílku, víc bych ze sebe zatím asi nevypotila a nechci nikomu fušovat do řemesla, ráda zůstanu u svých, tenhle nápad mi ovšem nedal spát, tak jsem ho přenesla na "papír" :)
Rating 15+ v tomhle případě bude stačit ;)

Zdroj obrázku: zde

* * *


Sledoval bez dechu obrazovku. Tentokrát měl světlé vlasy, díky kterým ještě víc vynikly jeho hnědé oči. Jak to, že tenhle film ještě neznal? Náhodou ho dávali v televizi a on na to koukal jako blázen. I děj nebyl špatný, zápletka celkem ušla, obsazení... prostě skvělé. Nedošel si ani na záchod, ani na balkon zakouřit, jak hltal každé jeho slovo, každý pohyb těla i rtů...

Věděl, že neusne, že na něj bude myslet a vytvářet si v hlavě další a další scénáře jejich setkání, jejich... selhání. Ano, musel to tak nazvat, protože jinak se to ani nazvat nedalo. Tohle je realita, tohle se prostě nikdy nestane...

Vykonal rutinní hygienu, s jemnou výčitkou si uzmul z balíčku kostičku čokolády a šel si lehnout. Další den bude opět náročný, měl by naspat aspoň sedm hodin, jak míval ve zvyku.
Tak moc chtěl usnout...

*

Hučí mi v hlavě a hlavně v uších. Jako kdyby na mě někdo mluvil, jenže to je blbost, protože jsem doma samozřejmě úplně sám. Když pomalu otevřu oči, uvědomím si, že je kolem mě tma, nebo spíš takové přítmí. Moje ložnice je bílá, provzdušněná, ale teď cítím zvláštní zápach. Jakoby zatuchlinu a vlhko.
Zvednu hlavu a v tu chvíli si uvědomím upřené pohledy. Spoustu upřených pohledů. Opravdu nic příjemnýho. Kousek ode mě stojí on, jenže jeho oči jsou temnější než jindy a vůbec se na mě nedívá mile, jak to mívá ve zvyku. Dívá se na mě přesně tak, jak se na Harryho Pottera dívá profesor Snape.

"Alane?" vydechnu. Proč má na sobě kostým profesora Snapea? A proč mám já na nose brýle?
"Mohl by mi pan Potter zopakovat, co jsem právě teď říkal?" vyzve mě k odpovědi. Cože? Co bych měl zopakovat? Nějakou svoji repliku?
Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe. Vidím Emmu, Ruperta, Draca... pardon, Toma... všichni na sobě mají svoje kostýmy, stejně jako Alan. Jenže natáčení skončilo už před několika lety. Dívají se na mě, v očích výrazy nevěřícnosti, nechápavosti a nenávisti. Ano, tím posledním se na mě dívá Tom.
"Eh?" pohlédnu znovu na Alana. Proč mi říká mým filmovým jménem? Proč mám najednou pocit, že tohle není film, ale skutečnost?
"Alane..." zkusím to znovu.
"Kdo je Alan, Pottere?" zamračí se. Kdo je Alan? Přece ty, proboha.
"Harry, cos dělal v noci?" nakloní se ke mně Emma. Coby, spal jsem, v poslední době mívám dost živé sny, dost... odvážné sny... s ním...

Neodpovím jí, nevím, co bych řekl. Myslím, že co nevidět začnu panikařit. Proč se tohle děje? To se mi zdá?
"Kdo je Alan, Pottere?" zopakuje majitel onoho jména svou otázku.
"To... jste..."
"Tak dobře, konec hodiny," přeruší mě kolega náhle a všichni se začnou zvedat ze svých míst.
"Jdeš s námi na oběd, nebo se půjdeš radši vyspat?" dobírá si mě Rupert. Ani u něj nevím, co bych řekl. Nakonec mi přistane na hlavě zmuchlaný papír, a když ho rozložím, málem mi vypadnou oči z důlků. Jsem na něm já, jak letím na koštěti, ovšem neustále padám, protože neustále usínám. Do prdele, ten obrázek se pohybuje.
Upustím papír na zem, jako kdyby byl něčím nakažený. Tohle už je vážně moc. Jak se může nakreslený obrázek jen tak pohybovat?

"Tak jdeš?" poplácá mě Emma po rameni.
"Potter tu zůstane. Nic už nemáte, tak si může odbýt svůj trest za nepozornost hned," pronese Alan úsečným hlasem. Rupert i Emma jen pokrčí rameny a odcházejí. Za chvilku už jsme v té divné místnosti, co vypadá jako učebna lektvarů z natáčení s Alanem sami. Znovu se musím rozhlédnout kolem sebe. Nikde žádné kamery, ani štáb, který by je ovládal. Reflektory tu taky nejsou, ani režisér a maskérky, co pokaždé přiběhnou jako na zavolanou, aby dopudrovaly nos nebo čelo, když se moc lesknou. Jsou tu čtyři rohy, ale ani v jednom nesedí trpělivě klapka a nečeká na pokyny.

"Co je to s vámi, Pottere?" zeptá se mě Alan. Otočím se zpátky na něj a přivřu oči. Ať mi přestane takhle říkat, nebo už vážně začnu panikařit. I když... nepanikařím náhodou právě teď? Co když je tohle nějaká forma paniky, protože nejdou věci podle toho, jak bych si přál?
"Se mnou? Nic," zamračím se. Alan přistoupí o něco blíž, ruce založené na prsou.
"Co jste dělal v noci?" i on zachmuří to své tmavé husté obočí, když si mě důkladně změří ostražitým pohledem.
"To kdybych věděl," povzdychnu si.
"Prosím?" podiví se. Tak pozor, teď se na okamžik zatvářil jako ten druhý. Ne, tohle nebude panika, spíš nějaká hra. Usnul jsem a oni mě sem přenesli. Sice netuším kdo, ale minimálně na Ruperta by to sedělo. Ale že by se do toho nechal namočit i Alan?

"Chci říct, že jsem asi spal, nebo spíš... určitě jsem spal," pokrčím rameny. Alan pozvedne obočí a našpulí rty.
"Drzý jako vždy," pronese nabroušeně. V očích se mu při tom zablýskne.
"Nejsem drzý, jen prostě nevím, co jsem v noci dělal," zavrčím. No skvělý, tak už se začínám chovat jako ten spratek Potter. No, ale takhle bych o sobě asi smýšlet neměl.
"Zlobíte se," zkonstatuje Alan a při tom se opře o jednu z lavic. Ještě abych se nezlobil, mám na sobě nebelvírský hábit a na nose kulatý brejle, přes který naprosto dokonale vidím.
Moment.
Rychle si brýle sundám. Já se z toho vážně pos.... všechno je najednou rozmazaný. Musím si je nasadit zpátky. Už toho začínám mít právě dost. Paniku střídá vztek.
"Okamžitě s tím přestaňte!" zadívám se na Alana přísně.
"Takže se zlobíte," pokývá hlavou, sklouzne ladně z lavice a vydá se zpátky ke katedře.
"Jasně, že mám zlost, tohle je hodně blbej vtip," křiknu.
"Řekl jsem vám, že to jinak nepůjde," zabrblá si pod vousy.
"Cože?" pořádně jsem ho neslyšel.
"Řekl jsem vám, že to jinak nepůjde, Pottere!" přidá zas to jméno. Kdyby aspoň přestal s tímhle.

Pomalu se ke mně otočí a zadívá se na mě spodním pohledem. "Musím dát najevo nesympatie a dnes jste mi skvěle nahrál," doplní.
"Nahrál?" vyvalím na něj oči. Proč je tak skoupý na slovo? Alan toho vždycky tolik namluví, je radost ho poslouchat. A ty jeho historky z natáčení...
"Jen by mě opravdu zajímalo, co jste dělal v noci. Měl bych se snad bát?" nakloní hlavu ke straně.
"Bát čeho?"
"Že mi nasadíte parohy," řekne jakoby nic. V tu chvíli pode mnou změkne podlaha. Vážně. Mám pocit, že jsem se do té tvrdé kameninové podlahy probořil minimálně po kolena. A pořád klesám, zatímco na Alana nevěřícně zírám a zcela logicky mi bleskne hlavou, jestli nespadl z Měsíce. Krucinál, snad bych si pamatoval, kdybych s ním něco měl. Miluju ho tajně už několik let. Někdy v polovině natáčení posledního dílu jsem si uvědomil, že tenhle chlap je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Ale nikdy jsem mu to neřekl. Proč se nedokážu přinutit přestat fantazírovat? Proč mě moje posedlost zanesla až sem?

"Ten Alan... Je to on?" zeptá se tajemně. Prosím? Tak fajn, konec zábavy, tohle už je spíš trapný.
"My dva..." ukážu na sebe a pak na něj. Hrozně se bojím, říct to nahlas. "... spolu... tedy... my dva něco máme... dohromady..." Poprvé Alan zvedne jeden koutek a skoro to vypadá, že mi tím chce naznačit úsměv. Evidentně jsem ho pobavil.
"Nevím, co máte na mysli, pane Pottere," řekne ledabyle. Opravdu už toho začínám mít dost. Bohužel, tohle mě zajímá mnohem víc, než jak jsem se sem dostal a proč se jmenuju jinak a mám na sobě tohle děsný oblečení a bez brýlí špatně vidím.
"Ale víte, co mám na mysli," ujede mi vztekle. Dokonce se i jako Harry chovám, to přece není samosebou.
"Jestli myslíte... tamto... tak ano," přikývne Alan a zase se ke mně otočí zády. V tomhle postoji pokračuje a tentokrát ho slyším naprosto zřetelně. "Jen mi nejde na rozum, proč se tolik divíte. Že by s tím měl něco společného ten... Alan?"
"Alan jste..." začnu pěkně zostra, ale včas se zarazím. Jestli jsem to tedy pochopil správně, já coby Harry Potter mám intimní vztah s profesorem Snapem a právě teď jsme se dostali do žárlivé hádky, protože profesor Snape si myslí, že mu zahybám s nějakým Alanem. Jo, já vím, nemusel jsem to takhle vysvětlovat, to by pochopili i Crabbe s Goylem, ale jak mám uvěřit něčemu takovýmu, když ještě před chvílí jsem ležel ve své milované posteli obklopen vůní levandule, kterou jsem si nedávno koupil od Airwicku? Já přece normálně na kouzla nevěřím, nikdo na ně nevěří, snad jen děti. A tohle by se dalo nazvat čím, pokud to není nějaký kanadský žert? Jedině kouzlem. Něco mě přeneslo do světa Harryho Pottera, tedy do mého světa a já nevím, jak se dostat zpátky. A ještě se mi právě plní můj největší sen.

Kruci... neměl bych toho spíš využít?

"Takže?" uslyším přímo před sebou ten známý zvláštně zastřený hlas. Nikdo, koho znám, nemá tak úžasný hlas. A navíc jsou jeho oči, tváře i ústa šíleně blízko. Jejich vzdálenost odměřuje jen skobovitý nos, který na něm miluju snad ze všeho nejvíc.
Leknu se. Došel až ke mně, aniž bych si toho všiml. Protože jsem byl zabraný do svých úvah a myšlenek.
"Takže co?" vydechnu Alanovi přímo na bradu. On mě za tu mou najednou chytí, sevře ji palcem a ukazováčkem a zvedne ji výš.
"Školní trest, Pottere, jste tu kvůli tomu," přivře zvláštně oči. Jakoby svůdně. Sice přemýšlím jako Harry, ale tohohle by si všiml i on, i kdyby nevěděl, co vím já.
"Aha," zachrčí mi v krku. Alan z ničeho nic zvedne prudce ruku, tu kterou mě nedrží a za mnou se ozve rána. Dveře se nadobro zabouchly. A nejspíš i zamkly.
Polknu.
Sice si noc co noc nepředstavuju nic jinýho, ale teď mám srdce až v kalhotách. Chce, abych ho políbil? Nebo to udělá jako první on? Tolik jsem toužil po tomhle okamžiku a teď si připadám jako panic. Zrovna já!

Co mám dělat sakra, křičí na mě mé druhé já zbaběle.
Odpověděl bych mu, ale to bych musel nahlas a nevím, jak by se na to Alan tvářil.
"S vámi se prostě něco děje, Pottere. To mi nevymluvíte. V tuhle dobu už vás obvykle mívám pověšeného kolem krku."
Cože?
"Eh, mám hroznou žízeň. Nemáte tu trochu vody, Al... pane?" udělám krok zpátky. Jsem prostě zbabělec.
"Jistě," odvětí Alan chladně a odkráčí ke svému stolu. Teprve teď si všimnu hůlky v jeho ruce. Takže s její pomocí předtím zabouchl dveře? Když ji namíří na mosazný pohár, který vzal právě do ruky a ten se v mžiku naplní vodou, jdou na mě mrákoty. Tohle prostě nemůžu ustát. Tohle už není kanadský žert, ale pořádný průšvih.
"Tady," podá mi pohár a čeká, dokud ho nevypiju až do dna.
"Měl bych tu nějaké svitky k zařazení, pokud se na to dnes necítíte," pronese kousavě. Asi jsem ho naštval. To jako, že jsem mu po vůli pokaždé, když se rozhodne, dát mi školní trest? Jak dlouho už to takhle provozujeme?
Myslím, že se mi právě v hlavě zformulovala vhodná otázka k mému problému, jenže dřív než ji stihnu vyslovit, zatmí se mi před očima a všechno se se mnou zatočí.

Cítím levanduli. Její těžká vůně mi proniká do nosu, uklidňuje mě, ale i provokuje. Do ložnice je to možná nevhodná ingredience. Prý se víc hodí santalové dřevo.
Prudce se posadím a protřu si oči.
Byl to sen.
Opravdu to byl jen sen, ale tak neskutečně živý.
Do háje... neměl jsem ho přece poprvé. Zdálo se mi něco podobného už víckrát, ale pokaždé jsem měl v tom snu pocit, že jsem to nikdy předtím nezažil.
"Uf..." padnu zpátky na záda a pohladím dlaněmi bílý satén, který mě obklopuje. Je tak hrozně příjemné se ho dotýkat. Jaké by to bylo, dotýkat se Snapeovy kůže? Tedy Alanovy? Kéž bych to mohl aspoň jednou zkusit.
Můj pohled se přesune kamsi ke středu mého těla. Přikrývka je moc lehká, aby zatěžkala problém, který jsem si svým chlapeckým snem přivodil. Nedá se nic dělat, budu to muset nějak napravit.

Už dopoledne mě čeká práce. Nějaké to focení, rozhovory, brzy se začne propagovat můj nový film, takže proto to všechno řádění kolem.
Když večer zapadnu do svého bytu, jsem pořádně unavený a natěšený na spánek jako snad ještě nikdy předtím. Dnes ani nezapnu televizi. Jen si hodím rychlou sprchu a... pravidelná kostička čokolády, abych měl sladké sny...

Tma. Všude kolem mě, nebo spíš takové zvláštní přítmí. Upřené pohledy a pak jeden, obzvlášť nečitelný.

"Eh, mám žízeň, nemáte tu trochu vody, Al... pane?"
"Jistě..."

A to je co, tohle? Nevěřícně zvednu ruku, ve které svírám štíhlou hůlku. Prohlížím si ji ze všech stran, zatímco mi Alan přináší pohár vody. Takže já mám taky hůlku? No ještě abych neměl, když jsem... kouzelník.
"Tady," podá mi Alan pohár. Opatrně si ho přeberu, naše prsty se na okamžik dotknou. Pohlédnu mu zmateně do očí. Jsou stále tak tvrdé a neproniknutelné.
"Měl bych tu nějaké svitky k zařazení, pokud se na to dnes necítíte," pronese kousavě. Přiložím si pohár k vyprahlým rtům.
"Vám by vadilo, kdybych s tím Alanem…" Co to plácám, krucinál? Jistě, že to bude Alanovi vadit, když po něm vyjedu. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych s ním něco měl?
"Ani omylem, Pottere. Jen bych rád věděl, kdo tak vehementně zaměstnává vaši mysl?" uvede svůj zájem na pravou míru. Takže nežárlí. Jsem mu vlastně úplně volnej.
Zklamaně spustím ruku s pohárem dolů.
"Neměl jste žízeň?" pozvedne jedno tmavé obočí.
"Aha, jo měl." Zase pohár vrátím před ústa a nejdřív jenom smočím v chladné vodě rty. Pak ji do sebe kopnu na několik loků celou.
"Tak je to správně. Budeme si to opakovat tak dlouho, dokud si to pořádně nezapamatujete!"

Levandule. Mám ji plný nos. Začíná mě docela silně obtěžovat ta její těžká, nestravitelná vůně. Proč jsem si ji vůbec do ložnice dával? Jo, protože mi ji doporučila prodavačka. Že prý se při ní hezky spí. Tak to určitě. Co ji tam mám, zdá se mi tenhle divný sen o tom, že jsem Harry Potter a že jsem se zapletl s profesorem Snapem. A nejhorší asi je, že se pokaždé probudím před tím, než se vůbec něco stane. Proč si ale i v tom snu nepamatuju tohle všechno? Proč se mi zdá vždycky od začátku a půlku z něj jenom tápu, jak jsem se tam dostal a jak je možné, že se Snapem spím?

Saténová přikrývka se opět změnila na miniaturní stan. Nemůžu si ho každé ráno honit, vždyť si ho odřu.
Rozmrzelý se soukám z postele a napětí uvolňuju až v koupelně pod sprchou s pomocí sprchového gelu. Dnes bych měl mít volněji, všechna focení už mám za sebou a zbývá jen pár rozhovorů. To mě trochu uklidní. Zajímavé je, že vždycky když se večer vrátím domů po náročném dni, tak si vlastně ani moc nepamatuju, co všechno jsem dělal. Na něj ovšem myslím pořád. Je jako neodbytný pocit, jako jizva na kůži, která nikdy úplně nezmizí.

Opakuje se to. Noc co noc se ocitám v učebně lektvarů a coby Harry Potter o sobě zjišťuju mimo jiné i to, že jsem v tajném vztahu s profesorem Snapem. Pokaždé je to stejné, i otázky pokládám na písmenko přesně jako v předchozích snech. Jako kdyby všechno co dělám, bylo špatně a já to měl změnit a do té doby se z tohohle bludného kruhu nedostanu. Ale jak to mám změnit, když nemohu ovládat sny, a když si stejně na nic nevzpomínám?

"Budeme si to opakovat tak dlouho, dokud si to pořádně nezapamatujete…"
Stále slyším v hlavě jeho poslední slova. Poprvé je neřekl, protože… protože to nestihl, protože… jsem se napil té vody, co mi vyčaroval a pak jsem se probudil ve své posteli doma.
A kruci, co když mi tím chce něco naznačit? Asi bych tu vodu neměl pít, jestli se toho chci dozvědět víc. Ale aby obyčejná voda ovlivnila to, že se probudím?

Ze zvyku vykonám před spaním všechno, co normálně. Toaleta, sprcha, zuby, kostička čokolády… trochu divné, že si po vyčištění zubů vezmu ještě čokoládu. Ale mám pocit, že to tak dělám už od nepaměti a doteď to na moje zdraví či chrup nemělo žádný negativní dopad.
Jakmile ulehnu do postele, něco mě napadne…

"Neměl jste žízeň, pane Pottere?" zeptá se mě Snape s jedním zvednutým obočím.
"Měl," přikývnu pokorně a přiložím si pohár ke rtům. Chci se napít, protože moje rty i ústa jsou opravdu vyprahlé. Právě jsem se dozvěděl, že se Snapem spím a že… nezná žádného Alana. Myslí si, že ho s někým takovým podvádím, ale nejeví žádné známky žárlivosti, což mě zklame. Ve skutečnosti mu na mně nezáleží, jenže spíš bych se divil, kdyby dal najevo, že ano.

Nahnu pohár, abych ulevil suchu, které se mi rozšířilo už i do krku, když si všimnu čehosi napsaného na vlastní dlani. Musím přendat pohár do druhé ruky, abych si to mohl přečíst. Je tam načmárané kostrbatými písmeny: Nepij to! Okamžitě poznám svůj rukopis. Musel jsem to napsat ve spěchu, je to tak hrozně naškrábané. Nikdo jiný by to asi nerozluštil.
Proč to mám na té dlani?
Podívám se nedůvěřivě na obsah poháru a pak nádobu odložím na lavici.
"Zas takovou žízeň nemám, pane," pokrčím rameny.
"Takže se konečně můžeme pustit do vašeho školního trestu?" přivře oči. Ten chlap je vážně hrozně nečitelný. Jako kdyby moc stál o to, abych tu vodu vypil, ale teď se tváří, že je mu to úplně volné.
"Nechci zařazovat svitky," odmítnu školní trest, který mi vymyslel.
"Nabídl jsem vám to jako druhou možnost," přistoupí o krůček blíž. V ten okamžik mě osvítí jako spásná myšlenka vzpomínka na poslední úkon, který jsem udělal před spaním. Sáhl jsem do nočního stolku a vzal odsud propisku. Tou jsem pak na svou levou dlaň napsal ta dvě slova. Chtělo se mi šíleně spát, z ničeho nic, ale stihl jsem to. Muselo to být hrozně důležité, když jsem se snažil stihnout to ještě před usnutím.

Pohlédnu druhému muži do očí. Jsou to jen nutkání, slova, která se mi ozývají v hlavě, ale přesně nevím, co znamenají.
"Dáváte mi záměrně napít nějakého lektvaru, pane?" zeptám se.
"To je závažné obvinění, Pottere. Z čeho tak usuzujete?" zašklebí se, tak jak to umí jen on. Založím si ruce na prsou, nejen on v tomhle postoji může vypadat důležitě.
"Mám pocit, že v téhle situaci nejsem poprvé. Mám pocit, že se opakuje stále dokola a vy s tím máte něco společného," zamračím se.
"Jak jsem řekl, tohle je závažné obvinění," pronese Alan, nebo Snape, nebo kdo ledovým hlasem.
"Já vás neobviňuju, jen chci vědět, co se to tu sakra děje? Jsem v téhle třídě, jako kdybych do ní patřil odjakživa, a ještě se dozvím, že my dva… Ani nevím, že umím kouzlit…" zvednu ruku s hůlkou před Snapeův obličej.
"O tom by se dalo polemizovat," pozvedne obočí. Prostě typický Snape. Ale vždyť je to Alan, můj kolega a já jsem jen obyčejný herec… nebo nejsem?

"Co je v té vodě?" kývnu bradou k poháru.
"Je to jen obyčejná voda, Pottere," zavrčí Snape. Zdá se, že začíná být naštvaný.
"Tak se napijte taky," poručím mu.
"Prosím?"
"Vypijte polovinu a já vypiju tu druhou," trvám si na svém.
"Pottere," zvýší hlas.
"Co? Nachytal jsem vás? Takže ty hlasy, co slyším v hlavě, ten nápis na mojí ruce… opravdu to něco znamená!" zkonstatuju vztekle.
"Nápis?" Snape se zhrozí a pak chňapne po mé dlani a natočí si ji na sebe. Vidím, jak se mu rozšiřují zorničky zlostí, zmatkem, ale hlavně úžasem. Ticho v učebně by se najednou dalo krájet.
"Přelstil jste mě," šeptne. To se nezmůžu ani na slovo. Snad to dostatečně vykompenzuje překvapený výraz v mojí tváři.
No asi ano, protože náhle se Snapeova tvář ocitá tak blízko té mé, že vidím i v tom šeru každý pór na jeho zahnutém nosu.
"Vy jste mě přelstil, Pottere," zopakuje ještě nevěřícněji a pak mě políbí. Nejdražší Merline, jak dlouho jsem na tohle čekal…

Merline?

"Pane?" vydechnu, jakmile propustí mé rty. Jeho dlouhé prsty svírají má ramena, za která si mě k sobě tiskne. Dívá se mi do očí. Tak upřeně, že mám pocit, jako kdyby nahlédl přímo do mojí duše. Je tak vysoký, tak velký oproti mně a tak… majestátný.
"Za tohle si zasloužíte víc než školní trest, Pottere," řekne přidušeně. Vidím, jak se mu při tom nepatrně zachvějí rty, které pak znovu přitiskne na mé.
Moje poddajné tělo ihned natlačí na lavici, na které stál doposud pohár s vodou. Ten se díky nárazu převrhne a spadne na zem. Nedokážu to vnímat, protože mám najednou ústa plná Snapeova jazyka. Rejdí jím všude, kam jen dosáhne a dožaduje se odpovědi. Kdybych nebyl tak zmatený a přečetl si svůj vlastní vzkaz na vlastní dlani už na začátku tohohle pošahaného snu, dostal by ji mnohem dřív.
Mé ruce se netrpělivě omotají kolem jeho ramen. Tiše si povzdychne do našeho bouřlivého polibku, aniž by v něm jakkoliv polevil. Pak mě chytne za boky a vysadí na desku lavice. Díky jeho hbitým rukám mám ve vteřině hábit někde u pasu. Nezabývá se jím víc, než je potřeba. Musí se dostat k mým kalhotám, jak jsem pochopil. Hned po rozepnutí knoflíku a zipu mi totiž vsune dlaň do rozkroku a pevně zmáčkne. Bez varování, bez ostychu. Zavzdychám mu do úst, on mně.
Je to takhle divoké pokaždé, ptám se sám sebe v duchu. Vím, že jsou to jen zbytečné otázky, protože tohle je sen, ale když už mi má připadat tak moc živý, proč ne se vším všudy? I s mými myšlenkami?

Jeho ruka se systematicky pohybuje po mé zvětšující se erekci. Ani netrvá moc dlouho, aby ji přiměl k maximální odezvě. Jak je na tom asi on? Vždyť já nikdy neviděl ani Snapea a ani Alana v akci. Vidět ty dva nahé je pro mě něco jako otevření Pandořiny skříňky. Kruci, ale vždyť jde pořád o jednoho člověka, jen ve snu má černé vlasy a ve skutečnosti světlé.
"Moc přemýšlíte, Pottere, uvolněte se," zašeptá mi do ucha. Netuším, proč mi to říká, až pak, když se proberu, si uvědomím, že mé tělo okupuje cizí věc. Cizí dlouhá, kluzká a hlavně velká věc, ztrácející se v pravidelných intervalech v mém zadku.
Vyjeknu leknutím a automaticky se stáhnu. I ostatní svalstvo na mém těle se napne. Podobně strnulí bývají lidé u zubaře, Hermiona mi o tom jednou vyprávěla.

Hermiona?

Snape zaúpí a přestane se pohybovat. Teprve teď si všimnu, že jeho boky objímají moje stehna a část mého oblečení, respektive kalhoty a spodní prádlo, se válí na podlaze.
"Dobře, Pottere, právě jste docílil toho, aby mě to bolelo stejně jako vás, jste spokojený?" zavrčí.
"To znamená, že normálně jste rád, když to bolí jenom mě?" zhrozím se. "Co kdybych vám udělal to samé…" Sotva to stihnu doříct a mám jeho jazyk v puse. Pořádně mi ji projede a pak se náhle na mé tváři ocitne jeho horká dlaň.
"Dokud se neuvolníte, ani jeden si to neužijeme. To jsem chtěl říct," uvede svá slova na pravou míru. Mělo mě napadnout, že tenhle člověk nepoužije něžné upozornění, nikdy to pořádně neuměl, jednat s lidmi ohleduplně. Tedy až na to poslední, co řekl. A taky na mě hodně zapůsobí jeho pohlazení.
Moje tělo povoluje. Najednou je úplně vláčné a znovu poddajné.
"Tak je to dobře," oddechne si. Mírný pohyb jeho boků mi naznačí, že budeme pokračovat. Přitlačím paty na jeho zadek a přitáhnu si ho k dalšímu vášnivému polibku. Nebrání se, spíš naopak, což mě překvapí. A zároveň uklidní. Zmatené pocity střídají ty, které už jsem předtím někdy zažil, i když si nedokážu přesně vzpomenout, za jakých okolností to bylo. Jenže, není to teď jedno? Jsem se svým vysněným mužem zavřený v učebně lektvarů a miluju se s ním…

Za pár minut je po všem. Bylo to sice rychlé, ale nádherné. Nedokážu ze Snapea spustit zrak, zatímco na mně i na sobě provádí čistící kouzlo, aby nás zbavil hmotných důkazů našeho společného orgasmu, a v zápětí mi pomáhá do kalhot. Občas se ho přidržím. Připadám si jak malé dítě, které se ještě neumí samo obléct, tak mu s tím musí pomoct rodič, nebo prostě někdo dospělý.
Když chce, dokáže být starostlivý.
"Co bylo v tom poháru?" zeptám se nejistě. Snape - je opravdu zvláštní, že už ho nenazývám Alanem - ke mně přistoupí a zajme mé tělo mezi svýma rukama u lavice.
"Speciální lektvar na spaní," prozradí mi.
"A jak to funguje?" Pravda, jsem trochu zklamaný, ale naštěstí teď převládá zvědavost.
"Když ho vypijete, vaše sny jsou o dost živější. Vlastně byste měl mít pocit, že sen, který se vám zdá je skutečnost." Tak to má zatracenou pravdu.
"A ingredience?" zeptám se, tušíc nejhorší.
"Nic zvláštního… levandule, lžička stoprocentního kakaa…" A jsem doma. No, vlastně jsem byl doma už ve chvíli, kdy do mě Snape poprvé vstoupil. Mozek by mě přece nenechal, abych ve snu zakusil takovou bolest.

"Před spaním jsem si vzal pokaždé kostičku čokolády," vysvětlím mu svůj údiv. Jen zvedne koutek.
"V tom lektvaru musí být něco, co vás vrátí zpátky," přikývne. Dobře, tahle zvědavost byla ukojena, ale co ta další?
"Proč?" zamračím se a pak ho od sebe odstrčím. "V tom snu jsem byl obyčejný kluk, ne čaroděj a měl jsem pocit, že si na Harryho jenom hraju, že o mně byl dokonce natočený film a vy jste byl… můj herecký kolega…"
"Se kterým byste rád dospěl k intimnějšímu vztahu…" doplní mě. Jak to krucinál ví? Jedna věc je připravit lektvar, který dokáže změnit mé vnímání snu a reality, ale jak by mohl ovládat i obsah toho snu?
Snape si založí ruce na prsou a přejde ke katedře. Mlčí tak dlouho, dokud to ve mně nevře netrpělivostí. Chci na něj zařvat, aby mi to vysvětlil, ale naštěstí mě předběhne.
"Alan je jméno jednoho sedmáka z Mrzimoru, jestli se nemýlím," zvedne obočí v očekávání mé odpovědi.
"To jméno jste měl v mém snu," ohradím se. Ale pravdou je, že studenta toho jména opravdu znám. Několikrát na mě dělal oči při obědě. Jednou nebo dvakrát jsem se na něj usmál. Bylo to zcela nevinné.

"Jste si jistý, pane Pottere, že tento student nepřekročil hranice?"
"Jaké hranice?" vyhrknu.
"Hranice, které smím překročit jen já!" přivře profesor oči. U Merlinových vousů, on opravdu žárlí!
"Jak jste na to přišel?"
"Zapomínáte na to, že nejste příliš odolný vůči nabourání se vám do mysli."
"Párkrát jsem měl od něj v pokoji krabičku s bonbony, to je toho!" A hele, jak se mi to všechno najednou začíná vybavovat. Asi přestává působit účinek lektvaru.
"Od milé pozornosti je jen krůček k…"
"Profesore!" okřiknu ho. Úplně ztuhne. "Vy jste do mě ten lektvar lil jenom proto, že mi nějaký kluk posílal dárky? Vy nejste normální!" A čemu se vůbec divím? No dobře, lichotila mi přízeň toho kluka a co si budeme namlouvat, dlouhodobý tajný vztah taky jednomu na sebevědomí nepřidá.
"Aspoň jste se názorně přesvědčil o tom, že ne všechno ve svém životě máte jisté, jak si občas naivně myslíte," nenechá se odradit.
"Takže ten Alan v mým snu byl…"
"Dvojí upozornění, ano. Co kdyby to takhle bylo doopravdy. Co kdybyste mě neměl?" ušklíbne se. Mám sto chutí na něj seslat jeho Sectum Sempra, anebo ho nechám vypít ten jeho dryák, ať si na vlastní kůži zkusí, jaké to je, nemít Harryho Pottera jistého. To, že jsem do něj zamilovaný, ještě neznamená, že toho bude zneužívat.

"Jste děsnej!" zavrčím a vyrazím ke dveřím. Ještě než k nim stačím dojít, Snape se přemístí a zatarasí mi cestu.
"A vy jste nevděčný, Pottere. Není snad tohle, co si přejete?" sykne.
"Mohl byste být konkrétnější?" Fajn, zase všechno při starém, hádáme se jak manželé. Profesor ke mně přistoupí ještě blíž a pak mě přimáčkne na kamennou zeď. Ruce mi zvedne nad hlavu. Zničehonic se jeho čelo dotkne mého. Cítím jakoby elektrický náboj, který mezi námi přeskočí. Hned na to se moje mysl rozvíří nekonečnou záplavou vzpomínek…
Mé uvědomění, že Severuse miluju… náznaky, kterými se na to snažím upozornit… jeho vroucí pohledy za mými zády… první cílený dotek prstů, rtů, těl… následující nekonečné hodiny strávené v jeho kabinetu pod záminkou školních trestů… naše pohledy ve velké síni při snídaních, obědech a večeřích…
Když mě propustí ze své moci, dýchám tak rychle, jako kdybych hrál Famfrpál celý den v kuse. A také ho objímám. Jsem natisknutý na jeho těle, ale chtěl bych toho mnohem víc. Chtěl bych se do něj vmáčknout, vpít se do jeho kůže, vtlačit všechny své emoce do jeho srdce…

Už nikdy nedovolím, aby můj profesor lektvarů žárlil.
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 17. listopadu 2014 v 1:40 | Reagovat

Zajímavý příběh. Žárlivý Severus je nápaditý mizera. Ještěže se Harry z toho kruhu dokázal dostat.
Pěkné, moc pěkné.

2 weras weras | 17. listopadu 2014 v 22:04 | Reagovat

I když se v této povídce trochu ztrácím,strašně moc se mi líbí.Nedávno jsem četla podobnou,ale tam byla pouze realita a autorka to zastavila celkem brzy.Oni mi k sobě jdou i v reálném světě,tak mě to i dost mrzelo. V této povídce se realita prolíná s fikcí a já se ztrácím. Ale jásám,protože Harry uvažuje jako Daniel a konečně prožil to,po čem tolik toužil. Díky,povídka stála za to!!!! :-)

3 certina certina | 18. listopadu 2014 v 7:42 | Reagovat

Bylo to fajnové počtení, užila jsem si to. :-)

4 Karin Karin | 18. listopadu 2014 v 21:04 | Reagovat

Ju to se krásně četlo. :-P

5 Mariella Mariella | Web | 19. listopadu 2014 v 18:39 | Reagovat

Úžasná povídka. Přiznám se, že jsem nic podobného ještě nečetla. A Severus je skutečně naprostý mizera (ale kdo by se mu divil).

6 Sitara Sitara | 29. listopadu 2014 v 0:25 | Reagovat

Wow, páni, moc pěkné :-D Zajímavý nápad, aneb žárlivý "profesor Snape je sexy mrcha" :-D Líbilo se mi to, děkuju ;-)

7 brandivina brandivina | E-mail | 12. dubna 2015 v 20:55 | Reagovat

Nádherné, uffff.Přečteno jedním dechem,tvoje představivost je... neuvěřitelná. Chtěla bych mít jen z poloviny tvůj talent pro zápletky.Skláním se až na zem a v prachu poklekám před tebou ó spisovatelko největší :-D

8 market market | 12. prosince 2015 v 20:34 | Reagovat

Zvláštní, zajímavý a skvělý příběh :-D

9 Sara Sara | 14. prosince 2015 v 15:07 | Reagovat

Teda, ty máš ale fantazii. Bylo to skvělé :-)

10 Cora Cora | E-mail | 3. září 2016 v 14:44 | Reagovat

Zvláštní, nevšední povídka s ještě zvláštnějším a nevšedním motivem. A i když doznávám, že jsem byla v jejím  pochopení úspěšná až napodruhé (ne každému je shůry dáno, pardon :-)), líbila se mi moc. Děkuji.

11 sisi sisi | 20. října 2016 v 22:01 | Reagovat

Tak že toto dokáže trocha čokolády a vůně levandule? Jak překvapivé!
Obávám se, že několik dalších časových úseků strávím dobýváním levandulových poupat a klasů ze záhonků a jejich nakládáním do lahviček s olejem, abych si za klidných zimních večerů přivolala cukrujícího Alana (ne toho ze sedmého ročníku, ale ročník 1946) do snů plných kouzelného vychutnávání zmíněného Snapea. 8D Díky za pěknou povídku. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama