Omlouvám se všem za včerejší menší extempore v komentářích.
Jsem hrozně ráda, že mě stálí čtenáři podrželi a napsali, že se jim styl téhle povídky líbí. Ale vězte, že to nebyl hlavní problém, proč jsem na onen komentář, který mě nakrknul, reagovala.
Nechci, abyste si mysleli, že mi nemůžete napsat svůj názor, když se vám něco nelíbí. Sami víte, že mi vaše postřehy občas dost pomáhají, posouvat se dál.
Komentář, který mě naštval, nebyl od oné osoby první takový. Vlastně od první chvíle, když vidím její jméno v komentářích (což naštěstí není zrovna často), tak se bojím, co je zase špatně.
Bylo mi řečeno, že jsou to poklony, ale nějak je v tom nevidím. A včera už mi prostě došla trpělivost. Možná je to o stylu vyjadřování, kterému nerozumím, ale na mě působí provokativně. Ano, vyjádřit něco písemnou formou je hodně těžká věc a sama si musím dávat pozor při psaní komentářů na to, aby něco nevyznělo jinak, než jak jsem to myslela, ale pokud se to opakuje téměř v každém komentáři od jedné osoby, začnu být na vážkách, proč sem ta osoba pořád chodí, když jí neustále něco vadí.
Takže, nešlo o kritiku, ne každému se musí tenhle styl vyprávění líbit a to samozřejmě respektuju. Šlo o to, že tenhle komentář nebyl první.
Ještě jednou se omlouvám, že vás tím zatěžuju. Prostě to teď pusťte z hlavy a jděte číst :D